Učitelka s pětkama

„Honzo, včera jsem v tramvaji potkala učitelku s pětkama a musím se ti přiznat, že jsem z toho nebyla ani trochu nadšená,“ pravila Maruška hned, když jsme se chystali usednout do prťavých židliček v naší oblíbené cukrárně.  

Nevím, jestli to byl jen můj dojem nebo zda Maruška doopravdy maličko vypjala hruď, aby zdůraznila právě vyřčené. Rozhodně mě to zmátlo a já zareagoval poněkud popleteně: „Ale Maruško, vždyť ty se přece nemáš za co stydět, ty tvoje jsou určitě hezčí než...“

„Ha, ha, ha, dostala jsem tě,“ skočila mi má krásná barokní kamarádka do řeči hlasitým smíchem. „Promiň, nemohla jsem si odpustit tě trochu popíchnout, ale ve skutečnosti šlo o úplně jiné pětky, než si myslíš. Tak už se na mě nezlob, objednej kafe s větrníky a já ti to celé povyprávím.“

***

Honzo, vlezla jsem u Anděla do devítky, byla docela nacpaná, tak jsem si stoupla k tyči nad nějakou paní, která se zrovna horlivě přehrabovala v rozměrné kabelce. Po chvilce hledání vytáhla nějaké desky a do druhé ruky vzala tužku. Myslela jsem si, že jde o jakési materiály, které potřebuje nastudovat a začne si dělat poznámky, ale ono to bylo jinak. Otevřela desky, zběžně koukla na první papír, na kterém byly namalované nějaké matematické klikyháky, zamračila se a dolů napsala číslici pět. Teda od školy už mám hodně daleko, Honzo, tak mi chvilku trvalo, než mi to došlo. To nebyla normální číslice pět, to byla klasická a pěkně vykroužená sardel pod písemkou, taky jsem jich pár takových kdysi koupila, hlavně z tý matiky.

Tramvaj jela po kolejích od stanice ke stanici, kodrcala na výhybkách, ale já to moc nevnímala, protože ta kantorka s pětkama mě začala zajímat. Obracela listy, vypadalo to, že na každém je jen po jednom příkladu, vždycky to krátce přelítla očima, zamračila se nebo si rezignovaně povzdechla a vykroužila další sardel. Jen párkrát, to bys spočítal na prstech jedné ruky, se usmála, vyšpulila pod to červený bič a hned u dalšího žáka se vrátila k těm sardelím. Chvilku jsem dumala, proč nedává taky jiné známky, ale pak mi to došlo. Zkrátka ten příklad může být spočítaný buď dobře nebo špatně, žádná jiná možnost není.

Pak se tramvaj trochu vyprázdnila, naproti té paní se uvolnilo místo a já si na něj sedla. Zase jsem koukala, jak opravuje ty písemky, zřejmě jsem si nedala pozor a ona si všimla, že ji pozoruju, možná to zjistila, už když jsem stála nad ní, nevím. Na chvilku přestala, zakoukala se mi do očí a já se ti přiznám, že už dlouho jsem neviděla takový výraz. Nebyla v něm zloba nad tím, že jí šmíruju a ani nad tím, že jsou její žáci hloupí, bylo v něm čiré zoufalství. Tak mě to nedalo, Honzo, no to bys mě nesměl znát a já se té úplně cizí ženské zeptala: „Stalo se něco, mladá paní?“

Koukla na mě překvapeně, chvilku váhala a pak spustila jak vodopád: „Já je to snad nenaučím, a přitom to dřív bývala taková dobrá třída. Vždycky jsme si všechno rozebrali před tabulí, já jim to vysvětlila, ukázala pár vzorových příkladů a pak je nechala, aby to počítali sami pod mým dohledem. Kdo to hned pochopil, šel si rychle sednout, kdo byl trochu slabší, s tím jsem to rozebrala pomalu krok po kroku tak, aby to viděli i ostatní. Předloni v pololetí jsem musela dát na vysvědčení jen dvě trojky, ale pak přišla distanční výuka a všichni se strašně zhoršili. Doufala jsem, že to s nimi nějak dohoním, jenže teď nám zas na několik týdnů zavřeli školu. Včera jsme se vrátili do třídy, tak jsem jim dala krátkou písemku, abych si ověřila, jak na tom jsou a... No, však jste se na mě dívala, tak víte, jak to vypadá. Já nevím, milá paní, asi to učení na dálku neumím nebo oni to doma šidí, ale letos mi maturují... Ne, promiňte, že vás s tím zdržuji, určitě vás to nezajímá.“

Víš, Honzo, tohle nebylo vůbec poprvé, kdy jsem slyšela, co všechno dokázala napáchat distančka s naším vzděláváním. Strašně mě překvapilo, jak se ta paní učitelka svěřila mně úplně cizí ženské a přišlo mi jí líto. Vzpomněla jsem si, jaká jsem sama byla kdysi na matyku tvrdá a jakou trpělivost se mnou musela mít moje dávná kantorka ze střední školy. Tak jsem to té paní učitelce v tramvaji řekla, dodala, že se nakonec těmi čísly už spoustu let živím, i když nejde o žádné složité integrály, ale jen o obyčejnou účtařinu, a celé jsem to uzavřela slovy: „Víte, mladá paní, že ta moje dávná matematikářka byla nejlepší kantorka, která mě kdy něco učila a představte si, že vám byla podobná.“ Ne, nekecala jsem, opravdu měly pár společných rysů.

„Opravdu?“ Zeptala se mě ta paní. Pak se rozhlédla ven, udělala jen: „Ááách, já přejela. Ještě jednou mi promiňte, že jsem vás zdržela a moc vám děkuju. Pomohla jste mi, snad tu maturu nakonec nějak zvládneme.“ Vyskočila ze sedačky a zmizela ven.

***

Maruška zmlkla a já se zamyslel nahlas: „Víš, Maruško, za svůj život jsem poznal spoustu kantorů a až na pár výjimek to byli lidé, pro které bylo tohle povolání posláním. Do smrti nezapomenu na naší paní učitelku Hruškovou, kterou jsme měli v první třídě a která pro nás byla skoro jako druhou maminkou. Jsem rád, žes mi o tom vyprávěla.“

„Fakt?“ Maruška se vrátila k potutelnému výrazu, kterým mě uvítala, když jsme usedali do cukrárenských křesílek. „Tak dobře, budu se ti to snažit věřit, a abys neřekl, že jsem na tebe prve s těma petkama ušila boudu, tak příště ti povykládám, jak mi kdysi v bazénu uplaval vršek od bikin. Ale teď už mi promiň, je pozdě, musím za Frantou. Zejtra dělá v práci test z GDPR a je z toho docela nervózní.“