Tyhle peníze už neuvidíš!

„Mami, ty si vážně myslíš, že ti s tátou toho půjčeného čtvrt milionu Karel opravdu někdy vrátí? To jste ty peníze mohli rovnou hodit do žumpy!“

Výčitky, výčitky, výčitky. Od člověka, který je mně a manželovi nejblíž. Od Romany, naší vlastní dcery, sestry našeho syna Karla. Dříve tomu tak nebylo. Romaně se nevydařil vztah, sotva se jí narodil malý Románek, tak od nich partner odešel. S tátou jsme ji varovali už na začátku, aby si nic nezačínala s člověkem, který kouká jen na svůj ne vždy tak úplně čistý byznys, ale znáte to. Ukažte mi potomka, který by se nechal ovlivnit rodiči v otázce výběru partnera. Ani se nevzali, on zmizel kamsi do ciziny, kde mu kšefty nejspíš snáz procházejí a nikomu se nepodařilo ho dohledat kvůli alimentům.

Tak to holt zbylo na nás a dceru jsme začali podporovat jak s péčí o malého, tak i finančně. Nejprve jsme bydleli společně, a když byly malému čtyři roky, našla si Romana Jiřího, rozvedeného muže s třináctiletou dceru a odstěhovala se k němu. I když už byla pryč, stále měla u nás otevřené dveře, a když bylo potřeba, brávali jsme si Románka k sobě. Však taky býval šťastný a vítával se s námi s radostným výrazem ve tváři a hlasitým: „babičko, dědečku, já vás mám tak rád.“

Tehdy jsme byli rádi, že dcera má své tíživé životní období za sebou, ale to jsme netušili, že nám ta idylka nevydrží moc dlouho. Postupně se totiž začalo dít něco podivného s naším synem Karlem. V té době už sice dávno bydlel sám, ale do žádného trvalého vztahu se nehrnul, a tak byl stále v úzkém kontaktu s rodinou. Telefonáty, návštěvy, společné obědy o víkendech, prostě jen chodil do práce, vyspat se k sobě a občas si vyrazil s nějakou dívkou. „Ale kdepak, to není nic vážného, jenom takové vylepšené kamarádství,“ tvrdíval nám se smíchem, když jsme se ho na ni zkoušeli zeptat. Moc sdílný nikdy nebyl, ale fakt je, že když na tom nebyla Romana zrovna nejlíp, tak jí též s lecčím pomáhal. A my si mysleli, jak nám ti naši sourozenci pěkně drží spolu.

„Všechno je v pořádku, mami, nic se neděje, neboj,“ snažil se mě Karel uklidňovat, když jsem na něm začala pozorovat tu změnu a snažila se z něj něco vytáhnout. Fyzicky byl sice s námi, ale myšlenky mu lítaly bůhvíkde. Buď těkal očima z jednoho místo na druhé nebo horečně něco ťukal do mobilu, který prakticky neodložil z ruky. Když se ho někdo na něco zeptal, zatvářil se nepřítomně, otázku jsme mu museli zopakovat, ale stejně na ni buď neodpověděl vůbec nebo jen krátce a úsečně, jako bychom ho vyrušili z něčeho nesmírně důležitého.

„Že by se konečně opravdu zamiloval?“ Položila jsem si v duchu otázku, ale okamžitě jsem ji zase zavrhla. Zamilovaný člověk bývá sice duchem neustále se svou vyvolenou, ale tváři se přitom úplně jinak. Tak nějak zasněně, šťastně a sladkobolně, že nemůže být zrovna u ní, ale rozhodně ne tak ustaraně jako náš Karel.

„Karle, pojď, večer skočíme na jedno a pokecáme,“ zkoušel to na něj manžel, který si toho taky nemohl nevšimnout.

„Ne, tati, mně se to teď nehodí, až někdy jindy,“ vymluvil se Karel tónem, kterým dával jasně najevo, že nechce říct proč.

„Snad není nějak vážně nemocný a nesnaží se to před námi utajit, aby nás nevylekal?“ Napadlo mě večer, když jsme byli s manželem sami.

„Nebo přišel o práci a nemůže nic sehnat?“ Doplnil ten můj.

Čas plynul a Karel dlouho nebyl přístupný žádným hovorům stran své osoby, až už se dostal do situace, kdy musel s pravdou ven. Mezi šesti očima se mně a manželovi svěřil, že hraje. Sází online a pochopitelně prohrává, vytlouká půjčku půjčkou, už dluží balík a nemá ani na nájem.

Takže co? Nafackovat mu jako malému děcku? Sice nás to napadlo s manželem oba, ale rozhodně by to nepomohlo. Byl z toho dlouhý a nepříjemný rozhovor, na jehož konci jsme pod svatosvatým slibem, že už se toho ani nedotkne a že se mnou začne chodit k psychologovi, Karlovi slíbili, že sáhneme hluboko do rezerv a pomůžeme mu.

Musel nám vyjmenovat všechny své věřitele, postupně jsme je kontaktovali, až na jednu výjimku jsme dokázali rozumně dojednat jednorázovou splátku. Za přítomnosti Karla to srovnali s tím, že jde o bezúročnou půjčku, kterou nám bude splácet několik let.

Tohle se stalo zhruba čtvrt roku zpátky a dlužno říct, že za tu dobu se nám zase vrátil ten starý dobrý Karel, jak jsme ho znávali dřív. I když provedl tu hroznou věc, musím mu svým způsobem složit obdiv, že se dokázal ze dne na den toho hraní vzdát. Nechci to zakřiknout, kdo do toho jednou spadne, nad tím to už napořád visí jako Damoklův meč, ale Karel se drží. Vrátil se mu jeho bývalý optimizmus a vstřícnost, určitě na tom mají zásluhu i ty naše společné návštěvy psychologa, kde všechno probíráme.

Jenomže stala se jiná věc, která nás s manželem a vlastně i s Karlem nesmírně mrzí. Dcera Romana, která samozřejmě všechno ví, se od nás odvrátila. Ne, že bychom od ní vyžadovali nějaký vděk za to, co jsme pro ni dělali v době, když na tom byla špatně, ale ona se tváří, jako by na všechno zapomněla. S Karlem prakticky nepromluví a nám vyčítá, že jsme mu ty peníze půjčili. „Víte, jak dlouho vám to bude splácet? Uvědomujete si, co všechno se za tu dobu může stát? Co když začne zase hrát, a než aby vám ty peníze vracel, bude chtít další?“ Výčitky, jen samé výčitky.

Navíc už ani s malým Románkem k nám skoro nechodí, a když už nakrásně přijdou, ten kluk se k nám chová jinak. Žádné nadšení jako dřív, žádné: „babičko, dědečku, já vás mám tak rád.“ Nevím, nechci nasazovat na Romanu, že by ho proti nám naočkovala, vždyť to dítě za nic nemůže. Možná se mění s věkem, možná proto, že má novou vlastní rodinu, nového tátu Jiřího s jeho dcerou.

I tenhle problém probírám s Karlem u psychologa, a nezbývá než doufat, že čas všechno postupně urovná. Nechci být na Romanu zlá, nechci jí připomínat časy, kdy jí opustil partner a ona byla se synem na nás závislá. Možná má starosti, se kterými se ani mně, ani tátovi nesvěřuje. Zůstáváme vůči ní vstřícní a otevření, moc bychom si přáli, aby se naše vztahy projasnily a my mohli zase fungovat jako normální rodina, která drží při sobě za všech okolností.