Turisté a postavičky na Starém Městě pražském

Včera odpoledne se teplota vyšplhala vysoko nad třicet stupňů, a tak jsem si myslel, že dobrovolně by se mezi rozpálené domy a na sálající dlažbu mohl vydat leda takovým blázen jako já.

Hned na začátku Celetné jsem však zjistil, jak se hluboce mýlím, na Starém Městě se to zvědavými turisty i svéráznými místními postavičkami jen hemžilo. Nu, posuďte sami, vařit se za „pouhých“ dvanáct stovek na přímém slunci v autě, kdo by odolal.

Jak vyplývá z vážných tváří obou dam, tak s čímkoli, co poskytne aspoň trochu osvěžení, se v těchto dnech obchoduje málem jako se zlatem.

Zato ve stínu na předzahrádce U supa panuje poklidná pohoda.

Nedávno se zde jeden profesionální fotograf vyjádřil, že zveřejňovat fotky lidí odzadu je hrůzné. Možná má pravdu, v tom se nevyznám, ale pokud by se tím člověk striktně řídil, mohl by se občas připravit o příjemný pohled.

„Šmarjá, budu si muset pořídit nový brejle“

„Jogíni“ se tentokrát vydali na Staroměstském náměstí. V té tyči a pod hábity mají ukrytou kovovou konstrukci, na které ten horní sedí. Zřejmě jim tenhle fígl turisté docela baští, jinak by si asi nevydělali ani na slanou vodu.

Další známá dvojka, „zlaťáci.“ Zlatí hoši to rozhodně nejsou. Jednou zadržovali a rozbrečeli malého kluka, když se s ním nechali vyfotit a jeho maminka jim pak dostatečně rychle nezaplatila požadovaný bakšiš.

Jako „třetího do mariáše“ mají ještě i zlatěnku. Ale co já vím, třeba aspoň tahle má zlaté srdce.

„Jo, život je pes a my jsme jeho patníci,“ jak říkal jeden můj dávný spolužák.

Tak těmhle krasavcům službu v tom vedru fakt nezávidím. Být koněm, snil byl o rozlehlých pastvinách, po kterých bych se mohl svobodně prohánět bez klapek na očích.

„Řídící kabina.“ Ruční brzda je jasná a to na tyči bude asi katalyzátor. Pak jsou tam ještě vidět dva pedály, ale ty už nepobírám. Snad nožní brzda, a ten druhý, že by byl plyn? Holt pokrok nezastavíš.

Á, bude rito. Velká a malá dáma jsou už celé natěšené a vozka si v duchu mne ruce.

Tady se vesele hraje, vedro, nevedro. A když se tvá hudba turistce zalíbí, rádi ta dá na chléb vezdejší.

I turisté jsou jen lidi a musí si občas na chvilku odpočinout. Tiché zurčení fontánky přináší aspoň iluzi osvěžení.

O Pařížské ulici se říká, že je nejdražší v Praze. Tak jsem tam jenom krátce nakoukl, na prolézání tamních obchodů fakt nemám. Ani náladu, natož potřebný mrzký peníz.

Tenhle človíček v Kaprovce na to vyzrál. Žádné spěchání, očumování, ba ani honba za bakšišem. Hezky pohoda, klídek, a dá-li pánbůh, bude možná i na tabáček.

Tak ještě poslední pohled na palác Kinských a kostel Matky Boží před Týnem, a pak už se honem někde ochladit.

Díky za doprovod tím vedrem, budu se těšit zas někdy příště.