Trocha pokleslého humoru

Politický článek? Tak to ani náhodou, ještě bych se rozčílil a hlavně na to jsou tu jiní. Vztahovka? No, možná, jak se to vezme. Ale hlavně mám chuť vás trochu pozlobit pokleslou a nevhodnou tématikou, tak to snad radši nečtěte.

„Jauvajs, Fando, mě už zas bolí břicho, ale přitom to mám tak ráda.“

Mladí manželé Fanda s Milenou mají problém. Závažný problém, on je hodně, ale opravdu hodně rozměrný a ona úzká a krátká. Navíc on má velkou výdrž, a tak ji potom celý den bolí břicho. Nezbyde jim, než se rozhodnout to nějak řešit a zajít za doktorem.

Doktor je vyslechne, oba pečlivě vyšetří, jí dokonce udělá sono břicha. Načež si posune brýle na nose a učeně praví: „Váš problém spočívá v tom, že během dlouhého styku dochází k utlačování jater, z čehož pak máte ty bolesti. Pro začátek zkusíme medikaci. Já panu Františkovi předepíšu lék, který zvýší jeho citlivost a tím pádem zkrátí dobu mezi počátkem koitu a ejakulací.“

Fanda svou Milenu hluboce miluje, a tak kývne, protože je ochoten k jakýmkoli ústupkům. Milena se však zeptá: „A o kolik to tu dobu zkrátí, pane doktore?“

Doktor si promne bradku a odpoví: „Je to sice dost individuální, ale ze zkušeností mých pacientů vám mohu garantovat, že déle než patnáct minut to trvat nebude.“

„S tím nemohu souhlasit, za nějakou ubohou čtvrthodinku bych se ani nestačila pořádně vzrušit. Neexistuje nějaká jiná možnost?“ Oponuje Milena.

„Dobrá tedy,“ pokračuje pan doktor, ještě jedna možnost by tu byla, ale to by mi pan František musel udělit písemný souhlas. Drobným chirurgickým výkonem bychom mu zmenšili penis, což by vaše problémy vyřešilo jednou provždy.“

„Souhlasím se vším, kde to mám podepsat?“ Zeptá se Fanda.

„Počkejte moment,“ prohlásí pan doktor a zalistuje v diáři. Pak pozvedne obočí a pokračuje: „Máte štěstí, jeden pacient s kýlou se nám omluvil a mohli bychom vás vzít hned příští úte...“

Doktor ani nestačí dokončit větu a Milena mu celá rozparáděná skočí do řeči: „Ale já s tím v žádném případě nesouhlasím! Když už tam máte ten volný termín, tak vezměte mě a přišijte mi ta játra kousek stranou, aby nepřekážela, prosím.“

***

Po mnoha a mnoha létech.

Houstnoucím šerem se po hřbitově kradmým krokem pohybují dvě postavy. Jedna z nich kulhá, druhá si šlape na jazyk.

„Ty, Fando, koukej, tady je čerstvý hrob, vem nůžky a střihej.“

„Trochu mi pošviť baterkou, Mileno, víš přeče, že už špatně vidím.“

Milena si pomyslí, že si ten její už zase zapomněl doma zuby, ale baterku vytáhne a skomírajícím světlem se mu snaží ulehčit práci.

Vtom se za nimi zničehonic vynoří policajt, kterého upoutalo jejich prapodivné počínání: „Stůjte, vy dva, to přece nejde, abyste vykrádali hroby, je to protizákonné a navíc neetické vůči nebožtíkům. Pojďte se mnou, odvezu vás na služebnu k podání vysvětlení.“

„Nebojte, pane poličajt, my vám nikam neutečeme, moje Milena je špatná na kyčle a šotva še plouží,“ praví Fanda a pomáhá své ženě dojít k policejnímu autu.

Na služebně na ně policajt spustí bandurskou: „Tak co jste tam vlastně ukradli a proč jste to vůbec udělali?“

„Víte, pane policajt,“ spustí Milena, „my jsme dva staří důchodci, důchody máme mizerné, všechno je drahé, tak jen stříháme stuhy z věnců, které by stejně za pár dní někdo vyhodil.“

„A co s těmi stuhami děláte?“ Vykulí policajt oči, neb necháme, v čem by jim zrovna tohle mohlo pomoct od drahoty.

„Manželka je šešívá dohromady a vyrábí ž nich špodní prádlo pro naši potřebu,“ odpoví Fanda a vrásčitou dlaní pohladí Milenu po ruce.

Policajt už je z toho natolik zmatený, že si bezmyšlenkovitě hází do kafe jednu kostku cukru za druhou. Pak se napije, vyprskne odporem a poprská si uniformu. Nicméně podání vysvětlení je podání vysvětlení, a tak musí pokračovat: „Dokážete své tvrzení nějakým způsobem doložit?“

„Samozřejmě, pane policajt, my dva jsme přece počestní lidé a nikomu tím neubližujeme, podívejte,“ prohlásí hrdě Milena, s námahou vstane ze židle a vyhrne si sukni. Na jejích kalhotkách se objeví nápis: „Zde odpočívá květ mého mládí.“

Policajt zrudne, a než stačí cokoli říct, spustí si Fanda kalhoty a odhalí trenky se smutečním textem: „I kdyby tisíc očí zaplakalo, už nevstane.“

Policajt si konsternovaně snaží vyčistit pobryndanou uniformu služebním průkazem, který nosí v náprsní kapse společně s balíčkem papírových kapesníků. Pak se konečně probere ze šoku a praví: „Prosím vás, jděte, vy dva. A na tom hřbitově se už radši neukazujte.“

Fanda nechá Milenu, aby se do něj zavěsila, vydá se s ní ke dveřím služebny, ale na poslední chvíli se ještě obrátí na policajta: „Víte, mladý pane, vy ši to teď nedokážete předštavit, ale to na těch mých trenkách jednou potká každého chlapa. Možná ši pak na náš vžpomenete.“

„Jó, jó, můj milý, tak to holt je, čas nezastavíš,“ otočí se za dveřmi služebny Milena na Fandu a pohladí ho pohledem. „Je pozdě, jdeme domů. Zítra ti upeču buchty s povidly, však vím, jak moc je máš rád.“

PS: Vážení čtenáři, pokud jsem vás titulkem článku nalákal na něco opravdu nechutně pokleslého, tak vám dlužím omluvu. Možná jsem to měl nazvat spíš: „Jak lidé s postupujícím věkem mění svůj žebříček hodnot.“