Tři kocouři

Někteří takzvaní ochránci přírody tvrdí, že kastrace koček je nepřijatelným zásahem do jejich přirozeného způsobu života.

Nemají pravdu, jedná se sice o určité omezení, ale zabraňuje nekontrolovanému množení, ze kterého vznikají koťata, o něž se nemá kdo postarat. Ta se pak v lepším případě dostávají do útulků, v horším umírají nemocemi a hladem nebo se stávají obětí predátoru a zlých lidí.

Říká se, že kastrací ztrácejí kočky a zejména kocouři postavení na společenském žebříčku v kočičích komunitách. Jinak řečeno, ty nekastrované na ně útočí, zahánějí je a dovolují si na ně jako na nějaké méněcenné jedince. Někdy se to skutečně stává, ale není to pravidlem, jak ostatně dokazuje případ zrzavého kocoura Macka, který mi vyprávěla jedna kočkomilná kamarádka. Napřed se podívejme na krátkou reportáž z umísťovací výstavy útulkových koček, a pak už nechám onoho zrzouna, aby nám svůj příběh naškrábal vlastním drápkem.

Výstava se uskutečnila tuto neděli ve starobylých prostorách bývalého kláštera Gabriel Loci na pražském Smíchově a podařilo se na ní najít nové domovy 54 z 61 kočičím čekatelům.

Nabídka byla pestrá, přepestrá, tohle je jenom malá část.

Představme si pár z těch, kteří měli štěstí a putovali do svých nových rodin. První šel na řadu šestiletý Kato, málem jsem ho ani nestihnil vyfotit.

Maličká čtyřměsíční Vivienka je jedna z několika sourozenců, kteří se pomalu od sebe ani nedali rozeznat.

Jasmínko, neboj, budeš mít hodnou novou maminku.

Dvouletá tříbarevní Simonka prchla z klece do přepravky dřív, než jsem ji stihl vyfotit s půvabnou dámou v bílém, která jí budě dělat nový perzonál.

Tříletá, zatím ještě ze všeho toho shonu poněkud vystrašená Vanilka. Neboj, číčo, to bude v pohodě.

A na závěr další koťátko Bibikna, která vypadá skoro stejně jako Vivienka. Však je to taky její sestra.

(Všechny fotky jsem pořídil vlastnotlap... totiž vlastnoručně.)

***

Tak a teď už předejme pomyslný škrábací drápek Mackovi.

V mládí jsem měl kliku. Když mi byl rok, dostal jsem se z útulku do klasické člověčí rodiny se dvěma předškolními dětmi, bydlící v malém domku se zahrádkou na okraji města. Dováděl jsem s těmi lidskými mláďaty, naoko jsem se s nimi pral, ale dobře jsem vycítil, že nesmím vytáhnout drápky, ani stisknout zuby, abych jim neublížil. Mám hodně divokou povahu, a když jsem vyrazil ven, tam jsem se mohl pořádně vyřádit. Lítat po stromech a lovit drobné hlodavce, které jsem pak nosil svým dvounožcům jako poděkovaní za to, že mě živí. Oni je nechtěli, nechápu proč, vždyť je to jedna z největších lahůdek.

Po nocích se mi na zahrádku na moje výsostné území občas snažili lézt cizí kocouři. Mysleli si, že když mě jakožto kastráta cítí nějak jinak, tak si na mě mohou dovolovat, dělat si ze mě legraci, strašit mě a zahánět. Pravda je, že zpočátku jsem se jich trochu bál, ale pak jsem si řekl, že přece nejsem takový srab, abych před nimi utíkal. Síly jsem měl dost, stačilo trochu odvahy maličko jim vyprášit kožich, a to byste viděli, jak nejednou zkrotli a moji zahrádku začali obcházet širokým obloukem.

Jenomže občas mi bylo smutno. Dvounožci jsou sice fajn a je s nimi spousta legrace, zvlášť když je třeba začnete budit ve čtyři ráno, ale není to ono. Děcka to musela nějak vycítit a začala žadonit na rodičích: „Tatínku, maminko, koukejte, jak je Macek smutný, chybí mu kočičí kamarádi, pořiďme mu nějaké.“ Rodiče kroutili hlavami, jako že ne, ale když já se k děckám přidal svým mňoukáním, tak časem vyměkli a přinesli z útulku další dva kočičí kluky, taková odrostlá koťata.

Řeknu vám, že tohle bylo něco úplně jiného než ti otravní cizí kocouři venku, tohle byli mí kámoši a já se rozhodl, že si je vychovám k obrazu svému. Oba byli černí, Mňouk měl navíc bílé ponožky na tlapkách a Houk pro změnu bílou náprsenku. Zpočátku se mě sice trochu báli, snažili se na mě prskat a syčet, ale já je brzy vyvedl z omylu. „Hele, hošani, buď budeme kámoši a já vás lecčemu přiučím nebo si mě nepřejte,“ nalinkoval jsem jim to v kočičí řeči. Jim nezbylo, než souhlasit, a tak jsme vytvořili kocouří partu a bylo nám spolu fajn. Mňouk byl trochu odvážnější a šikovnější, Houk maličko nemehlo, které se jen stěží dokázalo udržet na stromě, ale budiž, nejsme všichni stejní. Když kluci trochu povyrostli, došlo i u nich na kastraci, to bylo akorát v hluboké zimě.

Jenomže jak přišlo předjaří, nastal problém. Tu noc jsem byl nějaký utahaný, spal v domě ve svém pelíšku, když mě najednou probudil příšerný randál. Vyletím tedy ke kočičím dvířkům a koukám, jak se Mňouk s Houkem derou dovnitř celý vyděšení a orvaní. Zvenku z naší zahrádky na ně řve nějaký cizí nekastrovaný kocour nabuzený počínající říjí, aby jako táhli z jeho území.

„Jak tvoje území? To teda ne, mizero, na moje kluky mi sahat nebudeš!“ Nedovedete si představit ten adrenalin, který do mě najednou vjel. Vyletěl jsem dvířky ven, stačilo pár ostřejších kočičích výrazů, nějaké to seknutí, cizák splaskl jak propíchnutý balón, vzal zpátečku a měl co dělat, aby mi utekl dřív, než přeskočí plot. Holt asi od minule pozapomněl, s kým má tu čest.

Dneska už jsou Mňouk s Houkem velcí, jsme taková kocouří trojka, co dělá radost a někdy i vrásky svým dvounožcům. Ale pokud jde o cizí nekastrované kocoury, tak jsou asi nepoučitelní a já občas před nimi musím ty svoje kluky bránit. No co, holt aspoň nevyjdu ze cviku.

Poznámka:

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.