Trapná záležitost

„Honzo, pořádně si mě prohlídni a řekni mi, jestli ti připadá, že jsem zhubla.“ Bylo úterní odpoledne, Maruška se postavila vedle své cukrárenské židličky, zvedla ruce nad hlavu a zvolna se otočila kolem své osy.  

Mlčky jsem očima vychutnával její plnoštíhlou barokní postavu od polodlouhých světlých vlasů, přes tajuplný výraz ve tváři, slušivé letní šaty, skrývající bohatě vyvinutý hrudník, drobné faldíky na břiše, široké boky a neodolatelně kulatě vykrojené pozadí. Dole pod šaty vykukovala lýtka, která jakoby byla ručně vysoustruhovaná od dávného mistra řezbáře a pod nimi pár vkusných krémových lodiček. Maruška mi připadala stále stejná, tedy stále stejně krásná a já přemýšlel, jak mám coby milovník pořádně udělaných žen na její otázku odpovědět, aniž bych ji urazil.

„Maruško, nevím,“ pokusil jsem se vyhnout přímé odpovědi, „každopádně mi přijdeš krásnější než kdy dřív, ale jestli ses rozhodla pro hubnutí, tak to nepřeháněj. Už kvůli mně, a pokud vím, tak kvůli svýmu Frantovi taky.“

V tu chvíli jsem od své společnice čekal, že mě usadí nějakou trefnou replikou, ale Maruška změnila téma: „Honzo, ještě jednou promiň, že jsem ti v pátek minulej tejden na poslední chvíli odřekla tohleto naše kávový posezení, ale já jsem fakt nemohla přijít. Jestli chceš, tak ti to povyprávím, ale varuju tě, je to takový hloupý téma.“

Když něco žena nakousne, zpravidla bývá rozhodnutá to říct celé. Vzal jsem tedy Maruščinu poznámku o nevhodnosti tématu jen jako drobnou kličku a pobídnul ji k vyprávění. Maruška potěšeně pokývala hlavou, srkla si vonící kávy, ďobla větrníku a spustila.

***

Honzo, večer před tím minulým pátkem, mě najednou rozbolel žaludek. Takový věci se občas stávají asi každýmu a v tu chvíli to ještě nebylo tak divoký, tak jsem si řekla, že to do rána určitě přejde. Teda musí přejít hned z několika důvodů, ty ti řeknu pozdějc.

Jenomže ono se to ne a ne uklidnit, naopak to bylo pořád horší. Vůbec jsem nemohla spát, furt čuměla na mobil, kolik je hodin, při tom si říkala: „Holka, ty teda budeš zejtra v tý práci akorát tak do počtu,“ to jsem si ještě naivně myslela, že tam půjdu. Chvíli mně byla zima, pak zase horko, v břiše si mi žáby udělaly mejdan a já si říkala, že se toho musím nějak zbavit. Vlezla jsem teda potichoučku na záchod s utkvělou představou, že nesmím vzbudit Frantu, ten by se hned vyděsil, co mi jako je. No, Honzo, Franta si chrupal na svý půlce postele jako mimino, takže v tomhle ohledu dobrý, ale na záchodě nic ani horem, ani dolem. Tak jsem se smířila s osudem a čekala na budík.

Když se ta ječivá potvora konečně ozvala, řekla jsem si, že tiše vypadnu do práce a Frantu nechám spát. Měl totiž ten den náhradní volno a chystal se ještě se dvouma kámošema na houby. No jo, Honzo (v tu chvíli udělala Maruška dramatickou pauzu), já vstala z postele a najednou se mi ti tak zamotala hlava, až jsem se lekla, že se snad ani nedohrabu do koupelny. Tak jsem si sedla do křesla v obejváku s tím, že to za chvilku zkusím znovu. Přece do tý práce musím jít, ani ne tak kvůli těm fakturám, co jsem potřebovala dodělat. No taky ani ne kvůli tomu našemu plánovanýmu kafi, nekoukej tak na mě, věděla jsem, že seš chápavej a odpustíš mi to, ale hlavně kvůli kolegyni Květě. Měla jsem pro ni nachystanou zavařenou zeleninu od svý maminky ze zahrady, teda pro její malou dceru, která ji miluje, a vzala jsem si do hlavy, že jí to prostě musím donýst, i kdyby trakaře padaly.

Zkusila jsem teda tu koupelnu ještě jednou, udělaly se mi mžitky před očima, zavrávorala jsem, chytla se umyvadla a bylo mi jasný, že z toho nic nebude, tak jsem se pokorně dopotácela zpátky do pelechu. Za chvíli zazvonil budík Frantovi kvůli těm houbám, on se začal štrachat z postele, kouknul na mou půlku a udělal „hee, já se tě vylekal, Maruško, co tady děláš?“ No a já musela s pravdou ven.

„Maruško, proboha, co jsi snědla? A nemáš ty nakonec covid? Ukaž, strč si teploměr pod paží, já ti zatím uvařím čaj.“ Franta byl strarostlivej, to se musí nechat, dokonce odvolal ty svoje houby, aby o mě mohl pečovat, ale s tím covidem mě vyděsil. Já totiž věřila, že s očkováním by mi nemohlo bejt takhle blbě a v tu chvíli jsem byla strašně zklamaná, že to nefunguje. Ale pak jsem se uklidnila, teploměr sice ukázal přes osmatřicet, ale já řekla Frantovi, aby se mi pošťoural v nose testem, kterej nám doma zbyl z dřívějška a ten vyšel naštěstí negativní. Jen jsem nedokázala přijít na to, co jsem mohla tak špatnýho snít, aby mi to způsobilo takovou polízanici.

Honzo, promiň, jestli ti teď přijdu nechutná, ale jak to v noci nešlo, tak já celej pátek proseděla na záchodě a modlila se, aby mi nedošel toaleťák. Franta mi pořád dělal čaj, cpal do mě prášky na zklidnění zažívání včetně živočišnýho uhlí a furt dokola se ptal, jak mi je. Já byla rozcuchaná jako nějaká Rozára, v noční košili, a kdybych vyplázla ten černej jazyk, tak by přede mnou určitě utekl i čert až do toho svýho pekla. Za dopoledne jsem se zmohla akorát na pár omluvnejch esemesek, však jsi taky jednu dostal a promiň, že už jsem ti pak neodpověděla. Stačilo, že jsem měla nepříjemnej rozhovor se šéfem, kterej mi obratem volal zpátky kvůli těm fakturám. Však jsem na něj taky na dálku vyplázla ten svůj jazyk od živočišnýho uhlí, ještěže to nebyl videohovor, jinak by ho z toho mohl trefit šlak.

Za celej ten pátek jsem do sebe nasoukala akorát dva suchý rohlíky, ale v sobotu už to bylo lepší a já si dala kousíček dietního kuřete s pár bramborama. To ti byl stejně srandovní pohled, Franta to uvařil, já si nechala nandat porci jak pro malý děcko a jemu jen tiše záviděla, jak se rozplývá štěstím nad plným talířem. Proto jsem se tě na začátku ptala, jestli vypadám hubenějc, já se totiž strašně nerada vážím. No nevypadám, neboj, to je mi jasný. 

Na neděli, teda na předvčerejšek jsem byla objednaná ke kadeřnici, tak jsem se modlila, abych tam mohla zajet, protože na další termín bych musela čekat bůhvíjak dlouho. Ale dala jsem to bez záchodový nehody a doufám, že sis všimnul, jak mi parádně udělala hlavu. No a včera jsem s plnou taškou těch zavařenin pro Květu hrdě vyrazila do práce s vědomím, že mě tam čeká naštvanej šéf kvůli těm fakturám. Ale měla jsem kliku, představ si, Honzo, že ty faktury stihla krom svý práce udělat Květa za mě a navíc byla hrozně ráda za tu zeleninu. No a to je asi tak celý, hlavně se mě neptej, jestli už je mi dobře, když jsem se od tebe nechala ukecat na ten větrník. 

***

Tyhle břišní příhody znám, nejsou to zrovna příjemné věci, přišlo mi Marušky líto. Nahlas jsem však ocenil, jak se s tím dokázala poprat a ještě jednou jí složil kompliment, tentokrát ohledně čerstvě udělaných vlasů.

Maruška mi ale poněkud překvapivě věnovala napůl vážný a napůl nerozhodný pohled: „Honzo, však já o tobě dobře vím, jakej seš a s jakou chutí píšeš o všem, co ti takhle u kafe navykládám. Ale tentokrát si fakt nejsem jistá, víš, tohle je takový trapný téma, lidem se to bude eklovat a začnou ti vyčítat, že píšeš o kravinách. A navíc bůhví, co si pomyslej o mně.“

„Maruško,“ pokusil jsem se vůči té krásné dámě o povzbudivý úsměv, „na škarohlídy já nedám. Tohle téma totiž není vůbec trapný, ale je bytostně lidský, protože takovej záchodovej malér se občas stane každýmu z nás, a když si to lidi přečtou, možná je potěší, že v tom nejsou sami. Tak můžu?“

Maruška se na chvilku zamyslela a pak kývla hlavou: „No jo, co bych pro tebe neudělala. Ale je to na tvojí zodpovědnost, Honzo, a jestli se do tebe někdo pustí v diskusi, já se budu jen tiše smát.“