To se mě ani nezeptáš, od koho tu kytku mám?

Ani na konec dubna nezvykle chladné počasí nás s Maruškou nedokázalo odradit od příjemného venkovního posezení nad voňavou kávou a chutným slaďoučkým větrníkem.

Jméno té zahrádky neprozradím, fungovala v jakémsi pololegálním režimu. Kávu se zákuskem jsme obdrželi mezi dveřmi, které plnily roli výdajového okénka, a pak jsme se usadili do dvou plastových židlí ke stolku ze stejného materiálu v páskou neohrazeném prostranství, z něhož nikdo nikoho nevyháněl. Po měsících schůzek na stojáka u různých vstupů do metra nám to přišlo jako luxus a my si připadali jako král s královnou.

Moje krásná plnoštíhlá blonďatá kamarádka ostentativně položila na stolek nádhernou rudou růži, srkla si kávy a upřela na mě tázavý a zároveň vyzývavý pohled. Napadlo mě, že si očima říká o obvyklý kompliment a bylo mi potěšením jí vyhovět: „Maruško, tobě to dneska tak nádherně sluší, obzvlášť když mohu obdivovat tvou nezahalenou tvář v celé její kráse. Máš novou rtěnku, viď?“

Maruška se však zarazila a místo toho, než aby roztomile pozvedla koutky svých úst do potěšeného úsměvu, vytvořila z nich přísnou rovnou linku a vypálila na mě překvapivou otázku: „Honzo, to se mě ani nezeptáš, od koho tu kytku mám?“

Pravda, napadlo mě to a měl-li bych být úplně upřímný, možná jsem při pohledu na tu květinu i maličko zažárlil navzdory tomu, že mi Maruška jako žena nepaří. Ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát, a tak kontroval též otázkou: „Ale Maruško, na tohle by se tě měl spíš než já zeptat tvůj Franta, nemyslíš?“

Pomohlo to. Maruška vyprskla přidušeným smíchem, ve kterém byl však i podtón jisté obavy: „No právě, že se mě zeptá, Honzo, trochu se s tím bojím přijít domů, však ho znáš. A jestli pro mě chceš něco udělat, tak mi dovol, abych si na tobě natrénovala odpověď.“

„Určitě to musel být nějaký neodolatelný mladý elegán,“ neodpustil jsem si drobnou provokaci, která zapůsobila jako spouštěč Maruščina vyprávění.

***

Byl, Honzo, skutečně byl. Mladý, úžasně krásný a s vytříbeným vkusem. Navštívil mě dneska v práci, je příbuzný mé kolegyně Hanky, která se zrovna vrátila po dlouhém pobývání na home office a vzala ho s sebou. „Maruško, promiň, prosím tě, věnuj se mu chvilku, já musím zaběhnout k šéfovi. Zajímá se o květiny a o malování,“ stačila mi Hanka ještě říct a odběhla.

Mladík na mě upřel oči, měl je ještě tmavší než já, skoro černé a strašně podmanivé. Přihrnul se až ke mně a obdivně na mě zíral, tak nějak toužebně, nesměle a nevinně, úplně jinak než ty, Honzo, ty se tak koukat prostě neumíš. Usmíval se, vůbec nemluvil, já stála celá očarovaná, než jsem se stačila vzpamatovat tak se trochu osmělil a odvážil se mě dotknout. Bylo to jen takové lehoučké pohlazení a spíš než aby hladil mě samotnou, tak se mi tady na boku mazlil s těmihle droboučkými pomněnkami na šatech. Měl úžasně jemné měkké drobné ruce.

Potom se osmělil ještě víc, tiše se zeptal „smím?“ a když jsem kývla, tak se postavil k mému stolu. Vzal tužku a začal kreslit na papír, který tam Hanka položila, než vyběhla ze dveří. Honzo, to soustředění v jeho tváři, něco takového jsem ještě neviděla. Nevědomky šupli ústa, chvílemi se umíval, chvílemi mračil a za moment pod jeho rukama vykvetla růže úplně tak krásná, jako je tady ta na stole, akorát ta jeho nebyla barevná. Když skončil, znovu na mě obrátil své tmavé oči, podal mi ten obrázek, řekl, že je pro mě a zeptal se, jestli se mi líbí. A já, Honzo, já mu tu růži pochválila, a aniž bych přemýšlela, řekla jsem, že bych si moc přála takovou opravdovou. On se zamyslel, až se mu nakrabatilo jeho drobné čelo, ale odpovědět už nestačil, protože se akorát vrátila Hanka od šéfa.

„Tak co, Míšo, doufám, žes tady tetu Marušku moc nezlobil?“ Zeptala se ho. Mně věnovala omluvný pohled, jakoby si myslela, že by mi mohlo vadit pohlídat jí jejího pětiletého předškoláčka, když jim na poslední chvíli nevyšlo hlídání.

„Vůbec nezlobil, Hani, je roztomilý a strašně šikovný, koukej, co mi tady namaloval,“ uklidnila jsem ji a ukázala ten obrázek růže.

Tím by to asi celé skončilo, Honzo, kdyby se do toho Míša najednou nevložil. Jak se mu vrátila maminka, tak se přestal stydět mluvit a pyšně spustil: „Maminko tetě se můj obrázek moc líbí. A chtěla by skutečnou. Můžeme ji pro ni koupit? Půjdeš se mnou, smím ji sám vybrat?“

Já honem začala šermovat rukama, jako že ne, ať si nedělají škodu, ale nebylo mi to nic platné. Hanka s Míšou trvali na svém, skočili do květinářství přes ulici a přinesli mi tady tu květinu, jak ses mě ani nezeptal, od koho ji mám a jak se mě na to Franta určitě žárlivě zeptá. Nedovedeš si představit, jak se ten kluk tvářil, když mi ji dával. Ručku dal za záda, trochu se uklonil, maličko zanožil levou nohu a sametovým hláskem prohlásil: „Teto Maruško, ta je pro vás.“ Nevím, jestli ho k tomu navedla Hanka, ale něco ti řeknu, Honzo, jestli bude jednou na ženské, tak se nedoplatí alimentů.“

***

Maruška skončila svoje vyprávění, dojedla větrník, labužnicky vysrkla posledních pár kapek kávy a s rošťáckým výrazem si nenápadně olízla své vkusně namalované rty. Seděla naproti mně s rukama na plastovém stolku, obrácenýma dlaněmi vzhůru a než aby se dopředu bála Frantova dotazu, tak se zlehka otřásala marně tlumeným smíchem. Jestli jí to prve parádně slušelo, tak teď byla ve svých zralých plných tvarech ještě krásnější. Neodolal jsem a taky se rozesmál: „Maruško, to je ono. Pokud to doma Frantovi podáš přesně tak jako teď mně, tak nejenže ho nenapadne žádné žárlení, ale sebere se a skočí ti ještě pro jednu květinu, aby toho malého šikulu přetrumfnul.“

Maruška naoko zvážněla: „Hm, asi máš pravdu, Honzo, ale pro jistotu se cestou domů stavím pro maso na řízky a naservíruju mu je k tomu mému povídání. Dík za kafe a posezení, ale teď už radši vyrazím, abych ty řízky stihla usmažit, než se mi Franta vrátí domů. A tumáš za to, že jsi mě zase tak trpělivě vyslechnul.“

Ta vzácná žena se elegantně zvedla ze své plastové židle. Trochu nečekaně a poněkud uspěchaně mi vlepila kamarádskou pusu, sebrala ze stolku růži od malého Míši a odcupitala na tramvaj. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že za svou odcházející kamarádkou zírám s otevřenými ústy.