To se jako s tebou mám snad rozvést?

Nikdy dřív by mě nenapadlo, že bych se chtěla rozvádět. Naši jsou spolu víc než čtyřicet let a i když to mezi nima nebylo vždycky úplně růžový, dokázali se pokaždý nějak srovnat, zasmát se svejm sporům a stát při sobě.

Tohle jsem na nich obdivovala a vlastně obdivuju pořád. Už dávno jsem si vysnila, že budu jednou taky taková a najdu si chlapa, se kterým bych mohla bejt celej život. Já vím, že se to dneska moc nenosí, ale jsem tak trochu ze starý školy a přála jsem si pořádnou rodinu, ve který nebudou muset naše budoucí děti trpět rozvodem svejch rodičů.

Kluků jsem měla několik, pokaždý jsem byla strašně zamilovaná a když se po čase ukázalo, že to není ten pravej, tak jsme se rozešli a já to obrečela jak želva. Pak jsem narazila na Zdeňka, přistěhoval se na stejný patro baráku, ve kterým jsem měla pronajatou garsonku a jednoho večera u mě zazvonil. Objevil se jen tak v montérkách, zůstal jenom ve dveřích a prosil mě, jestli bych mu nepůjčila trochu kafe. Že si zařizuje celej byt, ještě potřebuje makat na koupelně, kafe mu došlo a on bez něj prostě nemůže fungovat a dělat dál.

No, co vám budu povídat, já byla tehdy celkem čerstvě rozešlá, potřebovala nějak zahnat chmury z rozpadlýho vztahu, a tak jsem mu krom toho kafe nabídla, že jestli chce, tak mu s tou jeho koupelnou půjdu klidně helfnout. Já vím, možná to zní blbě, lézt neznámýmu chlapovi rovnou do bytu, ale já měla vždycky pro strach uděláno a věděla, co dělat, kdyby na mě náhodou chtěl něco zkoušet.

Ale kdepak, nic na mě nezkoušel. Teda kromě toho, že mi předvedl, jakej je vnímavej, pozornej, šikovnej, spolehlivej, bezvadnej, čestnej, přirozenej, jaký má charizma a jak na mě působí jako velikánskej magnet na malou železnou matičku. Nejhorší na Zdeňkovi bylo, že vypadal, jakoby se vůči mně vlastně vůbec o nic nesnažil, přestože jsem vycejtila, že ani já jemu nejsem lhostejná. Na tom jeho bytě byla spousta práce, my tam makali o víkendech a večerech spolu a celej ten čas jsme si povídali o všem možným. A tak, když jsme asi po třech nedělích jako poslední dodělali jeho ložnici, přišlo nám oběma úplně přirozený, že jsme spolu skončili v čerstvě sestavený posteli. Prostě to pro mě byla láska jako hrom a já byla přesvědčená, že jsem konečně našla toho pravýho, jako se kdysi našli táta s mámou.

Shodli jsme se prakticky úplně ve všem kromě dětí. Mně bylo v tý době osmadvacet, nějak mi připadlo, že bych s tou rodinou už měla konečně začít a po několika měsících vztahu jsem Zdeňkovi nadhodila, že bych jako vysadila antikoncepci. Zarazil se, viděla jsem, že ho to překvapilo a že váhá. Pak začal tvrdit, no, spíš než tvrdit, se začal omlouvat, že se mu to zrovna nehodí. V tý době změnil místo a prosil mě, abychom s dítětem ještě počkali, než se trochu zapracuje, že to tam má hodně náročný.

Já sice nechápala, jak by ho mohlo moje těhotenství natolik zatížit, abysme museli čekat, ale odkejvala jsem to, nechtěla jsem mu přidělávat starosti. To jsem ještě netušila, že je to jenom záminka a jemu se do dítěte nechce z úplně jinejch důvodů. Prostě jsem věděla, že Zdeněk je přímej člověk a nenapadlo mě, že by vůči mý osobě dokázal mlžit, zvlášť v tak důležitý věci, jako je pořízení dítěte. Navíc mě napadlo, že když se vezmeme, tak po tom dítěti zatouží spíš. V tomhle ohledu stačilo pár nenápadných náznaků z mý strany, Zdeněk mě požádal o ruku a my byli do dvou měsíců svoji.

Půl roku po svatbě jsem vycejtila, jak je Zdeněk v tý nový práci úspěšnej a spokojenej, tak jsem otázku dítěte nadhodila znovu. Zase odmítnul. Tentokrát začal tvrdit, že má nějaký zdravotní potíže, nechtěl mě strašit, tak se mi s nima nesvěřil. Vyděsila jsem se, vynadala mu, že si to nechává pro sebe a snažila se z něj vytáhnout, co mu vlastně je. Tvrdil, že se mu občas zničehonic rozbuší srdce a přitom bývá strašně malátnej. Přišlo mi to divný, protože jsem si na něm ničeho nevšimla, ale šupem jsem ho hnala k doktorům, bála se, aby neměl náběh na infarkt. Absolvoval několik vyšetření, trvalo to nějakej čas, ale nakonec se mi ulevilo, všechny výsledky byly negativní. Nějak mi to celý nesedělo dohromady, ale nejsem doktor a těmhle věcem nerozumím, tak jsem byla ráda, že je Zdeněk v pořádku. Těhotenství jsem zase odložila naneurčito, ale už mi to celý bylo dost podezřelý.

Po dalším půlroce to celý prasklo. Zdeněk mi připadal zdravej jako řípa, i v práci to měl dobrý, a tak jsem se ozvala, že jestli teda chceme mít to dítě, měli bychom s tím konečně začít.

„Jiřinko, nezlob se, já nemůžu.“ Vidím ten večer, jako by se to stalo včera. Zdeněk si sednul naproti mně ke kuchyňskýmu stolu a spustil: „Já jsem o tebe tak stál, že jsem ti to nikdy nedokázal říct. Když mi bylo šest let, měl jsem brášku, narodil se s těžkou vrozenou vadou. Ne, nebylo to dědičný, ale já byl svědkem, jak naši půl roku bojujou o jeho život a jak nakonec umřel. Netušil jsem, že mě to tak poznamená a sám jsem moc doufal, že se mi na to podaří časem zapomenout. Ale teď vidím, že pokaždý, když se zmíníš o dítěti, tak se mi ty vzpomínky vracej a já nemůžu překonat strach, aby se něco podobnýho nestalo nám. Vím, že to ode mě nebylo čestný a jestli chceš, klidně se se mnou můžeš rozvést, nemám právo ti to mít za zlý.“

Tak a bylo to. Na jedný straně se mi má vysněná představa o šťastný rodince sesypala jako domeček z karet a mě napadlo, že hned druhej den požádám o rozvod. Na druhý straně jsem před sebou viděla svýho nejmilovanějšího člověka na dně zhroucenýho v slzách. „Proboha, Jiřko, teď se ti láme osud, hlavně to nezvorej nebo budeš nadosmrti nešťastná!“ Řvalo to ve mně uvnitř a já nevěděla, jak dál. To se jako snad mám se Zdeňkem opravdu rozvést, udělat ho nešťastnýho a začít hledat jinýho chlapa s nejistým výsledkem? Nebo s ním zůstat a navždy se vzdát dětí? Nevím, jestli jste někdy něco podobnýho zažili na vlastní kůži, ale já si v ten moment připadala úplně v háji.

„Tak to teda ne, milá zlatá, takhle se mi tu v sebelítosti utápět nebudeš!“ Ozvalo se najednou nějaký moje druhý já, A donutilo mě jednat. Vstala jsem z tý svý židle, obešla stůl čupla si před Zdeňka na bobek, vzala jeho ruce do svejch a zpříma se mu podívala do uslzený tváře: „Miluju tě a vím, že to spolu zvládnem,“ řekla jsem mu a v duchu jen tak pro sebe dodala: „i s tím dítětem.“ Prostě mi najednou bylo jasný, že když teď budu dost silná, tak se to nakonec podaří.

***

Jo, dali jsme to. Tenhle rozhovor jsme měli předloni v létě a já se zrovna včera vrátila od doktora s potvrzeným těhotenstvím. Ale nebylo to jednoduchý, sami bysme to asi nezvládli, Zdeněk musel projít řadou psychologickejch sezení. Vlastně jsme je absolvovali spolu a já trpělivě čekala, až se natolik zbaví svýho strachu, že o tom dítěti začne mluvit sám. Navrhnul mi to trochu symbolicky na moje narozeniny a já poznala, že to neříká proto, aby mi udělal radost, ale že je z toho venku a po tom dítěti doopravdy touží. Jsem na něj pyšná, že to zvládnul a vlastně i tak trochu na sebe, že jsem tehdy ustála to jeho přiznání. Tak nám držte palce, ať těch dětí máme víc a vydržíme spolu nejmíň čtyřicet let jako moji rodiče.