Ti psi za to nemohou

Čas od času proběhne tiskem zpráva o tom, že nějaký pes „bojového“ plemene napadl a pokousal člověka, způsobil mu zranění s trvalými následky.

Slovo „bojové“ jsem dal v úvodu článku úmyslně do uvozovek, protože takové označení ve skutečnosti neexistuje ani podle naši legislativy, ani podle kynologických standardů. Zpravidla se takto mylně označují potenciálně nebezpečná plemena, například pittbulové, dobrmani nebo rotvajleři.

Každé psí plemeno, od maličkých domácích mazlíčků, až po velké, silné a odvážné hafany, bylo vyšlechtěno člověkem tak, aby byli jeho příslušníci schopni plnit nějaké konkrétní úkoly.

Například takový dobrman. Ten byl vyšlechtěn jako služební pes, určený k hlídaní různých objektů. Samozřejmě, že může být nebezpečný vůči svému okolí, ostatně jako jakýkoli jiný pes, pokud se mu nedostalo správné výchovy a výcviku, a pokud nemá své pevné místo v lidské smečce. Nebo také pokud se cítí nevytížený, nemá dostatek pohybu, nemůže se pořádně proběhnout a vyskotačit. V takových případech je totiž nešťastný, a může se chovat nevyzpytatelně, třeba i agresivně.

Nebo pro změnu pitbull, přesněji řečeno americký pitbulteriér je podle charakteristiky mírumilovný pes, oddaný své lidské rodině, kterou dokáže bránit až do posledního dechu. Je inteligentní, temperamentní, vytrvalý a spolehlivý, tyto své skvělé vlastnosti však může uplatňovat pouze v případě, že „ví čí je.“ Tedy opět pokud je správně vychovaný, má dostatek pohybových aktivit a pokud má pána, kterému může prokazovat svou oddanost a na kterého se může spolehnout.

Podobně jako u lidí i u zvířat platí, že co jedinec, to jiná povaha. Zvládnout nerudného, nesnášenlivého psa se sklony k agresivitě je mnohem složitější než psa pohodáře. Nicméně i ten nejpohotovější pes může být bez správného vedení nebezpečnější svému okolí než „dobře vychovaný“ psí morous.

Když si někdo pořídí velkého a siného psa, protože se domnívá, že je to v dnešní době v módě, nebo protože si tímto způsobem chce zvednout své vlastní sebevědomí, a nedokáže mu poskytnout vše potřebné ke spokojenému psímu životu, tak je to špatně. Jeho pes se pak lehce stane nezvladatelný, agresivní a nebezpečný.

Často jednoho takového velkého a silného psa potkávám. Jeho plemeno nedokážu určit, možná protože se v tom nevyznám, možná proto, že je křížený. To však není podstatné, důležité je, že ten pes je šťastný. Utíká jako o závod po boku svého pána. A že se ti dva něco naběhají, jednou je vidím v naší ulici, podruhé u zastávky autobusu, jindy zas pro změnu kdesi na druhém konci vesnice. Tak to má být, a ne koupit si psa, nechávat ho po celé dny zavřeného v malém bytě či domku, a ani se s ním pořádně neprojít, jako to bohužel někteří lidé dělají.