Tentokrát si ty červené panenky zasloužily pochvalu

Neříkám, že všechny jsou pokaždé vstřícné, najdou se i výjimky, ale u téhle profese se ochota vůči zákazníkům jaksi předpokládá. Nebo jinak řečeno, měla by být samozřejmostí.

Leč začněme pěkně od začátku. „No, Honzo, jak koukám, tak dneska si to pěkně užiješ,“ mrkla na mě manželka, když mi minulou sobotu ráno předávala pečlivě vypracovaný nakupovací seznam. Měli jsme akorát na hlídání vnoučata, bylo toho třeba pořídit mnohem víc a lísteček obsahoval asi dvojnásob položek než obvykle. Ale kdyby šlo jen o počet, však uvidíte.

Přesunul jsem se tedy naším letitým ohnivým ořem k supermarketu v blízkých Čelákovicích, zamyšleně vycvakl vozík a pustil se do boje. Rohlíky, chleba, jogurty, vajíčka, rajčata, sýr a mnoho dalších bylo v pohodě. Proč? Protože to měli na skladě? Ale ne, prostě proto, že zrovna tyhle věcičky nakupuju každý týden, takže přesně vím, kde je mám hledat.

Ale co třeba takový lipánek a tvaroháček? No jasně, samozřejmě, že jsem je hledal taky u jogurtů, ale který je který? S lipánkem jsem měl kliku, na něm to bylo napsané, ale kelímky s označením tvaroháček jsem prostě nenašel. Vzal jsem to tedy odhadem, a cosi podobného šoupnul do vozíku v naději, nejenže to budou děcka baštit bez problému, ale že též má drahá nezakroutí nechápavě hlavou, jak jsem mohl něco tak jednoduchého splést.

Zmrzlina na špejli, zmrzlina ve vaničce, inu fajn. Tu vezmu radši až úplně nakonec, protože je mi jasné, že než najdu všechno ostatní, projezdím celý krám nejmíň desetkrát tam a zpátky a ona ledová pochoutka by za tu dobu byla na kaši.

Bonbony, třeba gumové medvídky nebo tak. Další položka, u té jsem měl kliku, pánbůh nebyl doma, hvězdy mi byly nakloněny a já zrovna tohle jako zázrakem trefil na první dobrou.

Jenomže pak to přišlo. Granko. „Dobrý den, můžu vás vyrušit? Prosím vás, kde bych našel granko?“ Optal jsem se silnější hnědovlasé panenky v červeném po asi desetiminutovém marném hledání.

„Jasně, granko máme tady,“ odpověděla s úsměvem, popošla několik metrů, ale pak se zarazila. „Ne, pardon, spletla jsem se, je támhle,“ znejistěla, zamířila jinam a já se vydal za ní. „Aha, tak granko bohužel nemáme, nezlobte se,“ pečetila omluvně, když to proradné granulované kakao nenašla ani na třetí pokus. I zavolal jsem domů s doplňujícím dotazem, zda mám místo granka přinést kakao obyčejné, a byl jsem ujištěn, že jako ne, neb toho máme dost.

„Haló, pane, počkejte, já jsem to granko konečně našla, pojďte se mnou, je ho tam několik druhů, můžete si vybrat,“ přiřítila se ke mně silnější hnědovlasá panenka v červeném, když už jsem byl poněkolikáté na druhé straně obchodu. Pravda, byla sice trochu uřícená, ale ve tváři měla vítězoslavný výraz.

„Hurá, snad mám všechno, konečně ke kase,“ pomyslel jsem si na konci svého maratonu a nahlas jsem oslovil náhodně přišedší dámu za sebou: „Prosím vás, běžte přede mě, vy máte jen dvě věci, kdežto já vrchovatý vozík, tak ať tady nevystojíte důlek.“ Inu, přijala s povděkem.

„Ajajaj, tohle smrdí průšvihem,“ blesklo mi hlavou, když už jsem měl zaplaceno a za pokladnami přesouval věci z vozíku do tašek. Vzal jsem do ruky vaječník, vlastně pardon, obal s vajíčky a ucítil vlhko zespodu. Otevřel jsem ho, a opravdu, jedno vajíčko bylo křaplé, zalité vlastním bílkem. „Tos nemohl zkontrolovat hned u regálu, hlupáku?“ Vypeskoval jsem sám sebe. Vzápětí jsem si dodal odvahy: „Prosím vás, ono je tam jedno rozbité, můžu si ho skočit vyměnit?“ Vyrušil jsem paní pokladní, takto štíhlou blonďatou panenku též v červeném.

Panenka přerušila markování, koukla na tu minispoušť, vzala mi ji z ruky a zavolala: „Mařko, pojď sem, skoč pánovi pro nové a tohle vyřaď, ale bacha, teče to.“ Načež přiběhla panenka, která mi prve našla granko, na chvilku zmizela, aby mi za moment přinesla zbrusu nový, tentokrát neporušený vaječník, totiž obal s vajíčky. Nu a já mohl konečně vyrazit k domovu.

Prkotina? Možná. Něco, o čem ani nemá cenu psát? Snad. Ba ne, je to o prosté ochotě lidí v docela obyčejných situacích. Takových na první pohled nevýznamných chvilkách, které nám však dokážou zpříjemnit den. Anebo taky pokazit, když místo na ochotu a na úsměv narazíme na přezíravost a na podmračené pohrdání. Takže milé červené panenky, ty silnější hnědovlásko, ty štíhlá blondýnko, i vy všechny ostatní, které jste vůči nám zákazníkům vstřícné, obrovské díky vám.