Ten pacholek je mi nevěrnej!

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

„Ne, Vlasti, zůstanu u své modré Rulandy, snad ji tady mají.“ Odpověděla plnoštíhlá blondýna. Prohrábla si své polodlouhé vlasy, které dělaly její obličej ještě kulatější. A věnovala své kamarádce tajuplný úsměv: „Tak jak vám to šlape s Petrem?“

„Ten pacholek je mi nevěrnej, chtěla bych to s tebou trochu probrat.“ Prohlásila špičatá.

„Jak jsi mu na to přišla, prosím tebe?“ Kulatá byla najednou plná zvědavosti.

„No řekni sama, co by sis myslela o chlapovi, kdyby po tobě přestal loudit sex?“ Otázka probodla vzduch nad vinárenským stolkem jako indiánský šíp.

Kulatá se na chvilku zamyslela. Nedovedla si představit, že by po ní měl partner loudit sex. Sex pro ni byl veskrze příjemným nástrojem, jak udělat chlapa spokojeného. Málokdy se jí stávalo, že by neměla chuť na sex, a když už přece jen, dokázala se přemoct a vyhovět. Věděla, že chlap to podvědomě vycítí, pak jí zobe z ruky ještě víc a udělá pro ni cokoli. Ale nahlas špičaté odpověděla: „Vlasti, to přece ještě nic neznamená. Neptala ses ho, jestli nemá nějaký starosti v práci?“

„Ptát se ho na takový blbosti, nemám ani pomyšlení,“ vypustila špičatá další šíp. „Pracovních starostí mám dost svejch. Říkala jsem ti přece, jaký je to moje šéfování náročný.“

Kulatá jenom pokývala hlavou a chtěla něco připodotknout, ale špičatá ji nepustila ke slovu a pokračovala: „Ale to není zdaleka všechno, Mílo. Petrovi vždycky vadilo, že doma skoro nevařím a že si s ním málo povídám. A taky mě skoro celý dva roky, co jsme spolu, ukecával o dítě. A představ si, že teď je najednou jako vyměněnej. Dřív měl ke všemu poznámky, teďka se tváří, jako by byl myšlenkama bůhvíkde. Pustí si televizi, počítač nebo si otevře knížku a přitom tak zasněně kouká, jako bych tam ani nebyla. Jindy zas někam vypadne na celej večer. No, co tomu říkáš?“

Kulatá zase chvilku mlčela, hlavou jí táhly vzpomínky na rodiče. Už jako malá holka pomáhala mamince s vařením a když se pak její táta rozplýval nad jejich společným výtvorem, tak z toho měla obrovskou radost. A říkávala si, že jednou bude taky taková. Před spaním si hrávala se svým plyšákem, krmila ho imaginárním jídlem a šeptala mu, že když bude hezky papat, bude z něj spokojenej medvídek. Pak se vrátila do reality a řekla špičaté: „No, Vlasti, já ti nevím. Na jednu stranu bys mohla bejt ráda, že máš klid na svou důležitou práci, ale na druhou stranu mi připadá, že se k tobě Petr vůbec nehodí. On tě nedokáže chápat, protože zdaleka nedosahuje tvojí úrovně. Ty jsi moderní úspěšná emancipovaná ženská a on je jako ze starýho světa, chce, abys mu dělala první poslední jako nějaká domácí puťka. No, a když to nemá, tak se to možná snaží najít jinde.“

„Mílo, teď jsi na to kápla, já věděla, že ty mě pochopíš!“ Špičatá hodila hlavou, až se jehly na jejích náušnicích zlověstně zatřpytily. Pak upila aperolu a pokračovala: „Už je mi to jasný. Předevčírem jsem mu objevila podivnou esemesku: ‚Těším se, jako když vězeň na chvíli uteče z ledového pekla do hřejivého ráje. P.‘ Tušila jsem, že to poslal tý svý, ale nebyla jsem si jistá. Ty jsi mi otevřela oči a mně je jasný, že jsem se nemejlila.“

Kulatá si zamyšleně prohlížela hru světelných paprsků ve své sklence červeného vína. Cítila sílící vnitřní napětí, ale nedala na sobě nic znát. Podívala se špičaté pevně do očí a pravila hlasem, v němž byla znát směs pochopení a rozhodnosti: „Vlasto, nemůžu si pomoct, ale budeš to muset doma rozetnout. Chápu, že tě budou možná mrzet ty dva ztracený roky s Petrem, ale ty potřebuješ chlapa na úrovni. Mužskýho, kterej nelpí na takových detailech, jako je sex nebo jídlo a kterej ví, že se dneska v pětatřiceti na děti ještě nespěchá.“ Pak se svou měkkou baculatou rukou zlehoučka dotkla Vlastiných štíhlých prstů a vemlouvavě se zeptala: „Už víš, co s tím uděláš?“

Špičatá zareagovala, jako kdyby dostala injekci adrenalinu. Prudce se napřímila a skoro zakřičela, až ostatní hosté vinárny začali otáčet hlavy: „Jo! Postavím tomu pacholkovi sbalenej kufr před dvéře, ať si běží za tou svou cuchtou! Hned teď!“ Pak vyskočila ze židle, vklouzla do kabátu a hodila na stůl bankovku: „Mílo, promiň, já letím. Dík moc, žes mi pomohla, abych si udělala jasno.“ A odešla rázným krokem, až jí od jehel střevíců málem odlétaly malé špičaté blesky.

Míla si s pocitem zadostiučinění pomaličku vychutnávala poslední kapičky vína. Zase si vzpomněla na svou maminku a před očima se jí vynořila slova, které od ní slyšela nedlouho po tátově smrti: „Miluško, Josef byl skvělý manžel a tatínek, který se o nás dvě vždy dokázal postarat. Budu šťastná, když se ti jednou podaří najít taky takového mužského a vytvořit mu domov, ve kterém budete spolu spokojení. Ale jedno si pamatuj, i tomu nejlepšímu chlapovi je v rozhodujících otázkách srdce potřeba občas pomoct tajnými ženskými zbraněmi.“

Kulatá se vytrhla ze vzpomínek a napadlo ji, že už se snad i ona stane konečně časem maminkou. Usmála se a vzala do ruky mobil. Vyhledala kontakt se jménem Medvídek a poslala esemesku: „Petře, klaplo to. Výbuchu v ledovém pekle se nelekej, ve svém nebi tě budu čekat už napořád. Mám tě ráda. M.“