Taky si myslíš, že jsem kráva?

Marušce to v těch světloučkých letních šatech, těsně obepínajících její košatou postavu, opravdu slušelo. Svou překvapivou otázkou způsobila, že jsem od ní konečně odtrhl zrak, cuknul sebou a polil si kafem čisté tričko.  

„Ty a kráva?“ Pokusil jsem se o žert, „jestli se chceš mermomocí srovnávat s nějakým zvířetem, tak leda se lvicí.“

„Jo, dík a nepřeháněj,“ pohrozila mi Maruška prstem. Ale pak zvážněla: „Honzo, ty tomu nebudeš věřit, ale i lvice se občas potřebujou vykecat. Můžu?“

„Ty můžeš všechno, Maruško. Jen moment počkej, než nám objednám větrník a pak už tě nebudu rušit.“

***

Víš, Honzo, já tyhle překážeče ve dveřích fakt nemůžu vystát. Zrovna dneska ráno jsem na jednoho narazila v metru. Jela jsem do práce, blížila se půl osmá, vagón byl narvanej k prasknutí a mezi vším tím davem tam stála drobná mladá ženská. Takový to tintítko, na kterým bylo velikánský akorát její těhotenský břicho. Před sebou měla kočárek s malým dítětem a tvářila se, že strašně pospíchá.

Ne, neptej se mě, proč stála. Nevím, jestli ji někdo chtěl pustit sednout, nikoho takovýho jsem si nevšimla. Viděla jsem na ní akorát to, že bude chtít vystupovat na Můstku jako já a jako spousta dalších lidí. A stejně jako my všichni okolo si na to vystupování zvolila nevhodný dveře. No, možná nezvolila, spíš musela, protože k jinejm by se tím davem neprodrala a tyhle na první pohled vypadaly docela normálně.

Jejich problém se ukázal až ve chvíli, kdy se otevřely a lidi se jima začali hrnout ven. On tam totiž v nich stál takovej tlustej týpek se sluchátkama v uších a s velkým baťohem na zádech. Vůbec se neobtěžoval uhnout, půlku těch dveří blokoval a lidi ho normálně obcházeli, nikdo mu nic neřeknul.

Jenomže, Honzo, víš, na tohle já jsem háklivá. Když jsem tam viděla za sebou tu drobnou těhuli s kočárkem, jak kvůli němu nemůže vystoupit ven, protože lidi zvenku už chtěli začít nastupovat, tak jsem se neudržela.

„Člověče, nemohl byste kousek uhnout, prosím vás?“ Zeptala jsem se ho. Jó, snažila jsem se bejt slušná, ale už mi to dalo dost co dělat, protože mu muselo bejt jasný, že tam překáží.

Nevím, jestli mě kvůli těm svejm sluchátkům pořádně neslyšel nebo jestli to udělal naschvál, ale on na mě jenom kouknul a tak divně se ušklíbnul. A neuhnul ani o píď, spíš naopak, jako by mi chtěl dát najevo, že když se tam nevejdu, tak to není jeho problém, ale můj.

V ten samej moment se za mnou ozvala ta těhule s kočárkem, jen tiše pípla: „Promiňte, my potřebujeme ven.“ Honzo, to byl poslední impuls na moje nervy. Já ze sebe rázem udělala razící štít. Těmahle bokama, co se jima o tebe občas zlehka otřu, abych ti udělala radost a těmahle prsiskama, co mi přetejkaj, jsem ho z toho vagónu prostě vymetla ven. I s těma jeho sluchátkama a baťohem jsem ho vysunula ze dveří, postrčila stranou a tam chvilku blokovala, aby ta těhotná s kočárkem mohla v klidu vystoupit.

Jenomže jak on byl z toho všeho překvapenej, tak úplně ztuhnul a chvilku se zapomněl cpát zpátky do vozu. Probral se z toho svýho šoku až v momentě, když se zavíraly dvéře a došlo mu, že metro odjede bez něj. A tak mi řekl jen „krávo, pitomá.“ No, možná, že řekl i něco jinýho, ale to já už nevím, šla jsem pryč. Jak jsem ti říkala, blížila se půl osmá a já chtěla bejt brzo v práci, měla jsem toho tam moc ještě od včerejška.

***

Maruška se do svého vyprávění tak vžila, že se dostala znovu do ráže a úplně bezmyšlenkovitě zhltla svůj větrník na tři kousnutí. Teď zmlkla, uklidnila se a všimla si svého prázdného talířku. S hraným smutkem na mě šibalsky mrkla, koukla na ten talířek a pokrčila rameny.

Zneužil jsem její slabé chvilky, pohladil očima celou její oblou postavu, chvíli váhal a poté pronesl vážným hlasem. „Maruško, nevím, v kravách se nevyznám. Ale jsem si naprosto jistý, že lvice podobně jako lidé potřebují v kritických situacích zaobalit nervová zakončení pořádnou dávkou cukru.“

Ano, přiznávám, snad mi to pánbůh a moje Soňa odpustí. Odpoledne jsem se dopustil s Maruškou vážného větrníkového hříchu hned dvakrát. Budiž to však té ženě-lvici s dobrým srdcem ke cti, neb si to sladké potěšení opravdu zasloužila.