Taky je váš dvounohý personál tak zapomnětlivý?

„Rózko, myslíš si, že jsou naši čtenáři stejně tak zapomnětliví jako náš dvounohý personál?“ „Santíku, to bych si v žádném případě nedovolila tvrdit, já bych je rozhodně nepodceňovala.“

„No, já jenom pro jistotu, ségro. Však si vzpomeň, že když dvounohý sameček ráno vstává první, tak mu musíme pokaždé přimňouknout, aby nás okamžitě nakrmil. Vždycky se tváří, jakoby na nás zapomněl, dlouze se převaluje v pelechu, pak se protahuje a courá na záchod.“

„Tak v tomhle tě musím pochválit, bráško. Zezačátku jsme to dělali jako všechny ostatní kočky, pletli se mu pod nohy, když se pomalu šoural ze schodů, ale nebylo nám to moc platné. Spíš jsme ho tím ještě zdržovali. Ale jak jsi vymyslel to kousání do lýtek, tak od té doby kouká, aby nám ty misky naplnil co nejrychleji.“

„Víš, Rózko, to vlastně vzniklo úplnou náhodou. Ony mu ty zadní tlapky po ránu tak zvláštně živočišně voní, že jsem tehdy dostal neodolatelnou chuť si jen tak maličko kousnout. Ne, počkej, ne abych mu ublížil, spíš jsem ho jenom tak zlehka pohladil zoubkama. Ani jsem nepočítal s tím, že se to tak dobře osvědčí jako připomenutí jeho ranní povinnosti.“

„Přimňouknutí, Santíku, mňouká se přimňouknutí, ne připomenutí.“

„Však já vím, promiň, jenom si trochu trénuju cizí jazyky.“

„Tak dobrá, já ti to odpustím. Ale abych to nezamňoukala, ona i ta naše dvounožka je zapomnětlivá. Před chvilkou mě už zase zapomněla zavřenou v předsíni, já nikam nemohla a strašně jsem se tam nudila.“

„Aha, ségro, a já si říkal, kdo tam tak krásně uklidil ty jejich boty. Oni je vždycky staví úplně nudně vedle sebe do řady po dvojících, ale když jsem tam teď byl, tak byly nádherně naházené jedna přes druhou.“

„Bráško, přeceňuješ mě, to vzniklo samo. Není to tím, že bych byla tak pořádkumilovná, ale prostě jsem nemohla odolat a musela si zahrát na lovenou s tkaničkami.“

„Dobře, Rózko, budeme tedy předpokládat, že naši čtenáři zapomnětliví nejsou a že si všechno pamatují daleko líp než ti dva, co tady s námi bydlí. Takže to přimňoukneme jenom tak pro jistotu.“

„Ale co, Santíku?“

„No přece, že až do tohoto pátku mohou hlasovat v soutěži o novou kočičí lásku. A hlavně, aby se v pátek a v sobotu zaběhli podívat na umísťovací výstavu našich bezprizorních kamarádů. Nemňoukej, Rózko, že jsi taky tak zapomnětlivá jako ti naši dvounožci?“

„Neboj, bráško, nejsem, já si jen nemohla honem vzpomenout. Ale víš co, po neděli naškrábeme vyhlášení vítězů a dáme tam k tomu fotky z té výstavy. Souhlasíš?“

„No jasně, ségro moje nejségrovatější, už se moc těším. Ale teď si pojď zdřímnout.“