Takovou herdekbábu bych doma fakt nechtěl

Označení semetrika by bylo pro tuto osobu výrazem slabým a nedostatečným. Když vycházela z ordinace, kam doprovázela svého manžela, nadávala mu úsečným šepotem, z nějž bylo pro okolí srozumitelných jen pár vyčnívajících vulgarizmů

Leč začnu raději od začátku. Minulý týden jsem byl na pravidelné lékařské kontrole, bez níž by mě dle jakéhosi zákona nemohl náš zaměstnavatel dál zaměstnávat a na níž mě vždy upozorní náš počítačový systém. Přiznám se otevřeně, že k takovým návštěvám mám rozporuplný, ba přímo ambivalentní vztah. Obecně k doktorům chodím nerad, neb znám spoustu lepších a zábavnějších způsobů, jak trávit čas, ale zrovna tady mi to z jednoho důvodu nevadí. Proč? No jasně, je v tom ženská, jak jinak. Příjemná, milá a hezká paní doktorka, drobná hnědovláska. Drobná postavou, avšak mohutná svými vědomostmi a krásná svým lidským a pečlivým přístupem k nám pacientům. Pacientům? Je zvláštní, že člověk je pacientem, i když mu vlastně nic není a jde jenom na prevenčku.

Po chvilce čekání se otevřely dveře ordinace, vyvalila se z nich načuřená hora sádla, totiž pardon, paní upoceného vzhledu a za ní pomalu vykráčel usměvavý růžolící pán. Její manžel, jak jsem se později dozvěděl. Paní mu polohlasným šeptem cosi vyčítala a rezolutně u toho trhala rukou, jako když přísná macecha něco zakazuje svému neoblíbenému nevlastnímu dítěti. Nakonec na něj zasyčela: „Aby sses, do prdele nezzapomněl objednat jako minule, jak tě zznám.“ Mimochodem, už jste se někdy objednávali do prdele? Já teda ne a ani nemám v plánu to zkoušet.

No dál, pan manžel se přestal usmívat, rezignovaně prohlásil: „ale, no jó“ a stavil se u malé recepce, aby si domluvil příští termín. Pak oba za doprovodu jejího dalšího syčení zmizeli z čekárny a mně se ulevilo, přestože jsem s tou herdekbábou neměl nic společného.

„Tak pojďte dál, pane Pražáku,“ vykoukla paní doktorka ze dveří ordinace a usadila mě na židli vedle svého pracovního stolu. Prohrábla se výsledky z laboratoře, koukla na krevní tlak, který mi před chvilkou změřila sestřička, zeptala se, jak se mám, jestli mě něco nebolí, a tak dál, prostě jak se obvykle doktoři ptávají. Usmívala se u toho, leč její úsměv mi na rozdíl od jindy připadal takový strojený. Skoro vynucený, až jsem se začal obávat, jestli není něco špatně třeba s těmi mými výsledky.

A ono bylo špatně. Paní doktorka se na mě zamyšleně podívala a váhala, jestli mi to má říct. Pak z ní vypadla další otázka: „Pane Pražáku, můžete mi, prosím vás, povědět, co všechno si musí doktor nechat líbit od pacientů?“ Nikdy dřív v životě jsem od lékaře takovou otázku neslyšel a nemyslím si, že by byla zrovna z nejobvyklejších. Překvapením mi spadla brada, horečně jsem přemýšlel, co jí na to mám odpovědět a nenapadlo mě nic lepšího, než se zcela nepacientsky zeptat: „Proboha, paní doktorko, co se stalo? Neudělala vám něco ta paní s umaštěnými vlasy, co odsud přede mnou odcházela se svým manželem?“

A paní doktorka spustila: „Ta dáma před vámi mi opravovala diagnózu svého manžela a vmetla mi do tváře, že jsem ho špatně vyšetřila. Napsala jsem tam, že netrpí dušností, poslech plic a srdce je normální a laboratoř je až na dvě téměř hraniční hodnoty v normě. Předepsala jsem mu léky na mírně zvýšený krevní tlak, napsala jsem zprávu a chtěla mu ji dát přečíst. Jenomže ona mi ji vytrhla z ruky, koukla do toho, prohlásila, že její manžel tedy dušností rozhodně trpí, že má šelest na srdci, zvýšený cukr a bůhvíco ještě. Nakonec mi řekla, že se mnou končí a najde mu jiného doktora.“ Načež paní doktorka zmlkla a koukala na mě, jako by čekala, že s tím teď něco udělám, třeba, že vytáhnu maňáska z kapsy a zahraju divadlo, abych ji pobavil.

Vím, že existují doktoři, kteří prohlédnou člověka jen jako z rychlíku, už se mi to párkrát stalo. Ale jsem si jistý, že tahle paní doktorka mezi ně rozhodně nepatří, pečlivější bych těžko pohledal. „Nic si z toho nedělej, dcerunko, já ti to bebíčko pofoukám,“ napadlo mě jako první, věkově by to vyšlo tak akorát. Jenomže společensky mi to nějak nesedělo, maňáska jsem neměl, a tak jsem jen cosi vyblekotal, že tohle by si neměla nechat líbit. Jenomže ona mi opáčila, že na takové případy zákony bohužel nepamatují.

Nu a pak mě napadlo, že si na chvilku vyměníme role a já budu léčit ji. Poněkud cynickým humorem: „Paní doktorko, tohle je ještě dobré. Představte si, že byste byla v kůži jejího růžolícího manžela a musela každodenně poslouchat to její přisprostlé nadávání a věčné vyčítání. Viděl jsem je odcházet, už v čekárně na něj startovala se slovním předkrmem a jsem si jistý, že polívku schytal hned na ulici. A pořádně opepřeným hlavním chodem ho určitě počastovala, až přišli domů. Docela ho obdivuji, že se ještě dokáže usmívat.“

Paní doktorka na mě vážně pohlédla, až jsem se polekal, jestli jsem to nějak nepřehnal. Třeba neřekl něco, co se nesluší, aby pacienti říkali doktorkám. A jak jsem se tak bál, tak mi poněkud nedoktorsky neprofesionálně a s ne tak docela úspěšně potlačovaným pousmáním odpověděla: „Máte pravdu, je to chudák, vždyť ona mu ani nedovolí, aby před ní utekl do hospody.“

Zákony tedy nepamatují na to, aby ohlídaly, co všechno si může dovolit pacient vůči lékařům. Lékař se musí umět nějak bránit sám, třeba tak jako tahle skvělá paní doktorka, která všechno to láteření nerudné sádelnaté paní nakonec dokázala obrátit v humor.

Pak už se se mnou jen rozloučila slovy: „Pane Pražáku, napříště bohatě postačí, když se uvidíme, až vás sem zas pošle ten váš počítačový systém.“ A podala mi ruku, čehož jsem si nesmírně vážil, protože co vím, tak tu lékaři svým pacientům zas tak úplně běžně nepodávají.