Tak už je mám konečně doma aneb františkolázeňské ohlédnutí

Klidně si na týden vypadli a nechali mě tu samotnou. Naštěstí se postarali o to, aby mě sem chodila navštěvovat a opatrovat sousedka, která s sebou vodívala i malou dcerku, mou dobrou kamarádku. O zábavu jsem tedy měla postaráno, ale nemohla jsem ven. Představte si, co se za tu dobu odehrálo na mojí maličké zahrádce.

Vrabčáci si postavili hnízdo zrovna v keři, pod nímž tak ráda lehávám. Po návratu dvounožců jsem byla na své první procházce ven postavena před hotovou věc a rozhodla se uzavřít s těmi nezbednými opeřenci příměří. Lovení mě nikdy nebavilo, ale své teritorium si uhájit umím, a tak jsme si sjednali dohodu. Já ohlídám, aby je nikdo neplašil a neohrožoval při výchově mladých a oni mě zato nebudou rušit štěbetáním a zbytečným hašteřením, když budu odpočívat pod svým keřem. Tak to jsem tedy opravdu zvědavá, jestli nám to bude fungovat.

Ale teď zpět k těm mým dvounohým navrátilcům. Když byli pryč, nikdo mi neasistoval a já nemohla psát své články. Ale teď si to vynahradím a začnu hned dnes. Vymňoukala jsem si, že jim okomentuji obrázky z té jejich dovolené.

Prý městské sady z pohledu od Francouzské ulice. Tráva a pískové plochy mě sice nelákají, ale zato ty keře. Pod mini je v horku krásný chládek, když je ošklivo ochrání před deštěm. A večer bych tam určitě potkala nějakého čtyřnohého lázeňského šviháka nebo aspoň kočičí kamarádku.

Jú, lesopark! Příště je musím přemňoukat, aby mě vzali s sebou. Slyšeli jste o lázeňských veverkách? Prý tam dokonce jednu potkali. Jsou drzé, mňouká se, že dokonce dokážou provokovat a dvounožcům občas ukradnout nějaký pamlsek. Určitě bych se s nimi dokázala spřátelit, z dvounožců bychom si dělali legraci společně. Jen škoda, že ten můj trouba žádnou nevyfotografoval.

Různých podivných rourek s vodou je v tom městě prý plno a zrovna tahle se jmenuje po nějakém Stanislavovi. Dvounožci si tu vodu napouštějí do placatých, často pomalovaných nádobek a pak ji legračně ucucávají. Divný zvyk, představte si, oni věří, že je to léčivé. Mně by se daleko víc líbilo pohrát si s tím pramínkem tlapkou. Jenže se bojím, že by mi to nedovolili a zlobili se, že jim tu léčivost nějak pokazím.

Kafe nepiju, natož nějaké café. Ale ta restaurace ... hm ... Promiňte na chvilku, skočím se k misce najíst, hned budu zpátky.

Ňam, ňam, už jsem tady. Národní ulice (nebo třída?) a z ní průhled do jakéhosi dvora. Nic pro mě. Ale počkejte, „Lione“ a ještě něco za tím, co není vidět. Nemohl by tam někde být lev? Ten můj největší příbuzný? Tak to mě zajímá, lvi jsou uctiví, a tak by byl možná ochotný se starou kočičí dámou trochu poklábosit. A pokud je opravdu dobře vychovaný, dokonce by se u toho tvářil, že ho to baví.

Promiňte mi zdržení, zapovídala jsem se s Leem. To byl ten lev. Ale byla to ztráta času, byl nadutý a tvrdil, že mu to tady celé patří. Tak nevím, že by bohatství dokázalo kazit i nás čtyřnohé? Mezitím mi ten dvounohý fotograf utekl až sem na náměstí Míru ke kolonádě.

Tak tady jen tiše a obdivně mlčím.

Konečně jsem se aspoň k závěru dočkala trochy přírody. Ti dvounožci jsou vážně divní, říkají tomu Labutí jezírko, ale přitom tu žádné labutě nemají.

Spíš by se mělo jmenovat Kachní, respektive Kačeří. Poradila jsem svému dvounožci, aby dal tenhle obrázek jako poslední. Kačeři odcházejí, symbol, že něco končí a já doufám, že už i on přestane s těmi svými otravnými články a pustí mě k tomu samotnou. Za pár dní totiž otevřu další soutěž, abyste věděli.