Ta stará ropucha by tu už konečně měla přestat zaclánět a vypadnout do důchodu!

„Budeš se nad sebou muset vážně zamyslet. Uvědomuješ si, že ztrácíš svůj drahocenný čas s obyčejnou fakturantkou, která je navíc stará a vypadá jako tlustá ropucha? Měl bys mě vyměnit za nějakou mladší a štíhlejší.“

Těmito prapodivnými slovy mě uvítala Maruška při našem dalším cukrárenském posezení nad kávou a větrníkem. Snažila se sice tvářit vážně, ale už ji znám natolik, že mi drobná hra koutků jejích úst prozradila, že si mě tak trochu dobírá. Nicméně přistoupil jsem na její hru: „Maruško, já bych sice asi nepoznal starou ropuchu od mladé a tlustou od hubené, ale tebe nevyměním nikdy. Ve tvé společnosti je mi moc příjemně a pohled na tebe je úžasnou pastvou pro mé žádostivé oči... Jo, a promiň, že ti to říkám tak otevřeně, já holt neumím lhát.“

Maruška po mě střelila pohledem: „Seš nenapravitelnej, ty lichotníku jeden. Sice nechápu, co se ti na těch mých kilech může líbit, ale zrovna tohle jsem potřebovala slyšet a možná ti dokonce i věřím. Jen počkej, zajíci, až ti za trest povykládám, co se mi stalo.“

„Hořím zvědavostí, a jestli během příští pikosekundy nezačneš vyprávět, tak ze mě zbyde jen hromádka popela.“

Maruška se rozesmála, pak pomaličku vychutnávaným soustem zákusku a lůčkem kávy vystupňovala mou zvědavost ad absurdum, a teprve poté spustila.

***

Víš, Honzo, ono to celé začalo po Novém roce, když k nám do kanceláře nastoupila nová kolegyně Eva. Taková mladá holčina pár let po škole, která si myslela, že jen tak mezi snídaní a dopolední svačinkou spolkla všechnu moudrost světa a jejímž největším koníčkem bylo povyšovat se nad ostatní. Zvlášť nad nás dříve narozené, a to si piš, že já coby přesluhující osoba jsem jí ležela v žaludku snad nejvíc. Přitom neměla prakticky žádné zkušenosti s naší agendou objednávek, smluv, faktur a tak dál, ale byla natolik namyšlená, že se nedokázala zeptat, když něco nevěděla. To se s tím radši párala bůhvíjak dlouho a co si budem, zdaleka ne vždy s ideálním výsledkem. Ale abych na ni jen nenasazovala, nakonec se ukázalo, že to s ní bylo celé trochu jinak, jenže to já tehdy nevěděla.

Někdy v únoru jsem náhodou zaslechla kousek jejího telefonátu, když volala z kuchyňky, kde si vaříme kávu, já šla zrovna kolem po chodbě a ona si mě nevšimla. Tehdy komusi říkala: „Já se tý starý ropuše Marii divím, co tady ještě zaclání. Měla by už konečně vypadnout do důchodu a nechat svoje místo někomu mladšímu.“ Honzo, nedovedeš si představit, jak se mi v ten moment zpěnila krev, bylo mi jasné, že mluví o mně, protože žádnou další kolegyni mého jména tam nemáme. Víš, že jsem impulzivní ženská, už, už jsem na ni málem vyletěla hned z první, co si to jako dovoluje, ale pak mě něco zarazilo, vlastně ani pořádně nevím co. Intuice? Cosi v tónu jejího hlasu? Netuším, ale nakonec se ukázalo, že jsem dobře udělala, když jsem to skousla, mlčela a počkala si.

„Paní Maruško, mohla byste na chvilku ke mně?“ Zavolal si mě k sobě šéf přednedávnem. Když jsem naklusala do jeho kanceláře, tak hned spustil: „Mohla byste vzít tu (jmenoval jednoho našeho obchodního partnera) za Evu? On je to trochu složitější případ, Eva se v tom plácá, a jestli to do tří dnů nevyřídíme, tak budeme platit penále.“ Pak si povzdychnul: „Já tu holku nechci rovnou vyhodit, něco mi říká, že by v sobě mohla mít dobrý potenciál, tak jí dám ještě jednu šanci, ale tohle je na ni asi moc. Přitom na vás je spolehnutí, tak můžu s tím počítat? Už jsem s ní mluvil, nemusíte jí nic říkat, příslušnou agendu najdete v systému pod číslem bla, bla, bla.“ A já kývla, Honzo, znova jsem si vzpomněla na ten Evin telefonát, znova ho skousla a šéfova důvěra mě zahřála. Řeknu ti, byl to boj, fakt to byla makačka na bednu, ale nakonec jsem to k šéfově radosti dala včas.

„Maruško, děkuju ti,“ špitla nezvykle stydlivě Eva poté, co jí šéf zřejmě oznámil, že průšvih je zažehnán a penále nám nehrozí. „A tohle je pro tebe,“ napřáhla ruku a podávala mi plechovku ne zrovna nejlevnějšího kafe.

No, já napřed málem ztvrdla jak solnej sloup, a pak jsem jí to maličko oplatila: „Víš, Evi, ony i ty starý ropuchy ještě občas něco drobnýho dokážou.“ Já vím, já, vím, bylo to ode mě ošklivé, ale trochu jsem to zjemnila: „Evko, to kafe mi nedávej, vždyť jsem jen dělala svoji práci. Ale jestli chceš, tak ho vypijeme spolu a začneme s tím hned teď.“

Eva zmizela, jako když do ní střelí, vzápětí se vrátila se dvěma plnými hrnky a řekla: „Maruško, já se ti za tamto strašně moc omlouvám, ujelo mi to, odpusť, prosím. Můžu ti něco povědět, když jsme teď tady v kanceláři samy?“

Já jen kývla a čekala, co z ní vyleze. A ona spustila: „Maruško, asi bych tě s tím neměla obtěžovat, ale já to prostě musím někomu říct a nemám komu. V lednu mi umřel přítel. Znali jsme se už šest let, začali plánovat svatbu, ale on měl předloni nehodu na motorce a ochrnul mi od pasu dolů. Já o něj celé ty dva roky pečovala jako o malé děcko, on byl na několika operacích, doktoři mu dávali čím dál míň naděje na uzdravení, ale já pořád věřila v zázrak, tak moc jsem ho milovala. Ale on to nedal, Maruško, promiň...“ A rozplakala se přede mnou.

Pak mi toho Eva řekla ještě víc, ale pořád to bylo o tom samém a já v tu chvíli konečně pochopila, proč byla taková, jaká byla. Nešťastní lidé dělají zoufalé věci, Honzo, tak se to říká a je to pravda. Vzala jsem Evu za ruku, snažila se jí promluvit do duše, abych jí dodala trochu síly. Najednou jsem věděla, že jak to její povyšovaní nad ostatní, tak ty přehmaty v práci byly projevem člověka, který bojuje sám se sebou a se svým neštěstím. Sama netuším, jak jsem to mohla zčistajasna tak vědět, ale to je vedlejší. Důležitější je, co na Evě pozoruju v posledních dnech, ona je teď jako vyměněná. Nechci si to brát jako zásluhu, ale cítím, že překročila svůj vnitřní Rubikon, že se po našem rozhovoru už tolik netrápí, jinak se chová k lidem a v práci se konečně chytá. Tak jsem se zase stavila za šéfem a řekla mu pěkně narovinu z očí do očí, že jeho rozhodnutí dát Evě ještě šanci je každopádně správné a že to já jako člověk s letitou praxí rozhodně poznám.

***

„Máš obrovské srdce, má milá, však já to o Tobě dávno vím.“ Možná to ode mě vyznělo jako klišé, ale mě fakt nenapadlo nic lepšího, jak zareagovat na Maruščino vyprávění.

Ale asi to ani nebylo potřeba, protože ta dobrá holka na moment skromně sklopila oči, načež s hranou prudkostí vypálila: „Tušila jsem, že mi něco podobného řekneš, vždyť to je jeden z důvodů proč s tebou na to kafe s větrníkem už tak strašně dlouho chodím, dík.“