Svůdce se srdcem na dlani

„Kdepak nějaké manželství nebo dokonce rodina, na to mám vždycky času dost, Helčo. Je mi sedmadvacet, tak si chci ještě něco užít, než dobrovolně strčím hlavu do chomoutu, víš?“

S kolegyní Helčou jsme seděli v jedné kanceláři už dost dlouho na to, aby se mezi námi vyvinul takový zvláštní vztah. Žádné intimity, spíš otevřené povídání a svěřování, založené na vzájemné důvěře a protkané humorným špičkováním.

„Já vím, Milane, však tě znám líp, než svoje nejoblíbenější botky, které nosím už několik let a nedokážu se jich vzdát, i když dávno vyšly z módy. Však ona tě jednou nějaká dostane, ráda skočí po takovém pracantovi se srdcem na dlani, jako seš ty, to si piš. Ale do té doby ti dám jednu starou osvědčenou radu, jestli teda můžu?“ Zajiskřila Helča očima a čekala, až ji vybídnu k pokračování.

Pak spustila: „Nikdy si nic nezačínej s vdovou, jednoho chlapa už dostala do hrobu, umořila by i tebe. I rozvedené nech na pokoji, taková má tréning jak oškubat mužského a tobě by to udělala taky. A svobodné? Tak ty už vůbec ne, nikdy nevíš, proč je zatím nikdo nechtěl. Najdi si vdanou, s tou ti bude dobře, miluje svého muže a bude milovat i tebe.“ Helča se rozesmála svému vtipu, pak si dala ruku před pusu a řekla: „Ne, neber mě vážně, dělám si z tebe srandu, přece tě nebudu navádět, abys nějaké poctivé paní rozbíjel manželství.“

„Vdanou? Myslíš jako sebe?“ Nedbal jsem jejího dovětku a tu špičku jí vrátil. Ona se jen uchechtla, mávla rukou, otočila se na židli a vrátila ke své práci.

***

Večer jsem o Helčiných slovech přemýšlel a dospěl k závěru, že má nejspíš pravdu. Anebo, i kdyby ji nakrásně neměla, tak za pokus to stojí. Zkusím si najít nějakou holčinu pod čepcem a hned na začátku jí naleju čistého vína, když už teda mám podle své kolegyně srdce na dlani. Povím jí něco v tom smyslu, že jí nabízím trochu milostného romantického rozptýlení od stereotypního života vdané ženy, ale nějaké bourání manželství ať ode mě rozhodně nečeká. Jenom to musím nějak šikovně zformulovat, jako když rybář vybírá tu správnou návnadu, to mi nikdy moc nešlo.

Následovalo pár nezdařených pokusů, řečeno onou rybářskou hantýrkou, ty potvůrky si jen ťukly do návnady, vystrčily hlavu z vody a vysmály se mi. Mít jazyk, určitě by ho na mě vyplázly. Ale pak jedna kupodivu opravdu zabrala. Jmenovala se Věra, bylo jí třicet, disponovala odzbrojujícím úsměvem a na pohled příjemně maličko oplácanou postavou.

„Ty jsi ke mně upřímný, oplatím ti stejnou mincí,“ svěřila se mi hned na prvním setkání. „Můj manžel je první milostný partner, kterého jsem kdy měla. Má sice poněkud panovačnou povahu a ani ješitnost mu nechybí, ale já ho mám ráda a nechci na tom nic měnit. Časem plánujeme dítě, ale já se nebudu bránit něčemu malému milému bokem, než zapadnu do role matky na plný úvazek a na takové rozvernosti už nebudu mít čas ani myšlenky. Jestli ti to tak bude vyhovovat, ber, jinak nech být.“

Nikdy by mě nebylo napadlo, že nějaká ženská dokáže v milostných záležitostech uvažovat tak přímočaře jako my chlapi. Nicméně otázka ženského uvažování je pro nás muže neřešitelná, tak jsem se v tom nerýpal a bral všema deseti. Však taky bylo co, Věra si na nás dva dokázala udělat čas tak jednou za týden, za dva a těch pár společných hodin bylo pokaždé nádherných. Nebylo to jen o sexu, hodně jsme si i povídali o všem možném a v jednom jsme měli kliku, byli jsme vůči sobě navzájem natolik empatičtí, až nám připadalo, že k sobě prostě přirozeně patříme.

***

„Milane, ty mi dokážeš dávat víc než můj manžel. Ve tvojí přítomnosti se cítím úplně uvolněně, jsi ke mně nesmírně pozorný v posteli i ve všem ostatním. Ale já tě teď, ač hrozně nerada, musím zklamat. Rozhodli jsme se s manželem začít pracovat na potomkovi a víš... Jak jsme se na začátku před půlrokem dohodli...“ Věra ani nedokončila větu, oči se jí zaleskly slzami a já pochopil pravdivost úsloví, že vše krásné jednou skončí. Vycítil jsem, že slova „rozhodli jsme se s manželem“ znamenala spíš „manžel rozhodnul“ a o to úžeji jsem Věru sevřel v náručí. Oběma nám bylo jasné, že je to naposled.

„Milane, radši přerušíme všechny kontakty, mně by to rvalo srdce, nezlob se. A pamatuj, že na všechno naše krásné společné nikdy nezapomenu.“

„Ano, Věro, však vím, bylo mi s tebou nádherně. Kdybys kdykoli cokoli potřebovala, ozvi se.“

A byl konec, mám-li být upřímný, tak jsem to obrečel. Ale slib je slib a mě by ani ve snu nenapadlo snažit se Věru přemlouvat k nějakému jinému řešení.

„Jak jsi to tehdy říkal o tom chomoutu?“ Rýpla si do mě kolegyně Helča. „Jak koukám, tak s Věrou bys do něj klidně vlezl,“ přisadila si. A pak mi navrhla: „Víš co, ty jedem opuštěnej nešťastnej férovej svůdče, skočíme spolu večer na vínko, však já už ti ty splíny vyženu z hlavy.“

Pak že neexistuje kamarádství mezi mužem a ženou. Možná jsem ohledně vztahů navenek rošťák a v jádru citlivka, to nevím, ale Helča mě svým přístupem a humorem dokázala podržet a překonat chmury svobodného chlapa, který přišel o svou vdanou ženskou. „Však jsem ti už tehdy povídala, že i na tebe jednou dojde a na tom trvám. Dej na mě, přece víš, že umím čarovat, když to na mě přijde.“ Řekla mi na závěr onoho večera u vínka, já uznale pokýval hlavou nad její štíhlou černovlasou postavou, plácli jsme si rukama a šli domů. Mít Helča po ruce koště, možná by zvolila rychlejší způsob přepravy, holka jedna, ještěže ji mám.

***

„Milane, pamatuješ si na mě ještě? Ne, neboj, nic po tobě nechci, určitě už máš přítelkyni a já ti nebudu vstupovat do života... Jenom, kdybys měl náladu udělat si na mě chvilku... Potřebovala bych se před někým vypovídat, nemám před kým a tys mi tehdy tak rozuměl...“

Věřin telefonát přišel po víc než dvouleté pouze od našeho posledního setkání. Moc se mi to zrovna nehodilo, měli jsme závěrku a já nevěděl, kam v práci dřív skočit: „Jé, Věro, to jsi ty, jasně, že tě rád uvidím, klidně hned. Kdy?“

„Třeba dneska v pět odpoledne, jestli můžeš? Na zahrádce před cukrárnou, však víš kde.“

„Určitě.“

Helča rychle poznala, která bije, pohrozila mi prstem, zatnula pěsti pro štěstí, řekla, že tu práci za mě dodělá, hlavně ať to s Věrou nezvorám a čtvrthodinku před pátou mě vystrčila z kanceláře.

Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o tom, co se stalo s Věřiným manželstvím, bylo to pro ni hodně bolestné. Řeknu jen ve stručnosti, že se mi svěřila, jak ten její panovačný egoista neustál, že ho jako každá normální matka postavila po narození malého na druhé místo. Jejich spory se prohlubovaly, ona je chtěla řešit, on o tom nehodlal ani slyšet a ve finále ji i malého opustil s jinou ženou. Inu, lidé jsou různí.

„Mám ji litovat?“ Kladl jsem si otázku už ve chvíli, kdy se mi s tím vším Věra svěřovala u cukrárenského stolku nad kávou a co chvíli nahlížela do kočárku na svého ročního Vojtíška. „Lítost nemá cenu, musíš jednat, chlape, když máš před sebou jedinou ženskou, na které ti kdy v životě opravdu záleželo.“ No nic, nebudu vás napínat, jednou krátkou větou jsem řekl Věře, co jsem měl na srdci a co jsem k ní cítil.

Jo, a abych nezapomněl, musím se přiznat, že kolegyni Helču jsem si pak kapánek vychutnal. Onoho dne jsem si přivstal, abych byl v kanceláři dřív než ona a svatební oznámení s osobní pozvánkou jsem jí pečlivě ukryl pod klávesnici. Objevila ho až po dvou hodinách, rozesmála se, zas mi pohrozila prstem a dala mi pusu na čelo.