Svatební šaty

Občas mi čtenáři komentují vztahové články se slovy, že si je vymýšlím, protože něco takového by se ve skutečnosti nemohlo stát. Ať už mají pravdu či nemají, dnes to udělám a pokusím se vás maličko pobavit.

„Karle, ráda si tě vezmu, ale mám problém. Ty si určitě budeš přát, abych se vdávala v bílých šatech, ale já takové nechci.“ Potěšilo mě, že se Karel po dvou létech společného bydlení konečně rozhoupal a požádal mě o ruku. Už jsem pomalu přestávala doufat, že se k tomu vůbec odhodlá a vlastně jsem ho tak trochu chápala. Oba jsme byli z neúplných rodin, on vyrůstal s rozvedenou maminkou, já s rozvedeným taťkou a asi jsme se více či méně podvědomě nechtěli dopustit stejné chyby. Jenomže tohle už teď bylo za námi, obřad jsme si domluvili na radnici, umístěné v malém zámečku a vyvstala otázka, co si vzít na sebe.

„Dobře miláčku, když ty nepůjdeš v bílém, tak já si navlíknu tohle,“ odpinknul mi ten můj rošťák a významně pohlédl na teplákovou soupravu, přehozenou přes židli v obýváku.

Nebudu zapírat, trochu jsme se u toho chytli a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se snad kvůli tomu ani nebudeme moc vzít. Ale pak mě cosi napadlo, cvrnkla jsem Karla špásovně přes nos a optala se: „Jak tě znám, tak ty seš pro každou špatnost a nezkazíš žádnou legraci. Tak mi teď slib, že mi splníš jedno přání jako bianko šek.“

Karel se na chvilku zarazil, podrbal se na hlavě, dal mi pusu a odpověděl: „Pro tebe všechno, Mirko, slibuju, i kdyby sis přála, abych se ženil ve vězeňském pruhovaném tričku.“

„Neboj, tak hrozné to zas nebude, zotročit si tě po svatbě rozhodně nehodlám. Dovolím ti koukat na fotbal a dokonce i chodit do hospody, když to nebude moc často. Ale teď bych si přála, abychom se brali v kostýmech, jaké měli pes Jonatan a kočka Micka ve večerníčku o Machovi a Šebestové, když je ti dva proměnili v lidi, aby je naučili slušnému chování. Pamatuješ na ten díl? A navíc v masce psa a kočky přes obličej.“

No, přála bych vám vidět, jak se na tohle Karel v prvním momentě zatvářil. On sice skutečně žádnou legraci nezkazí, ale tohle asi bylo silný kafe i na něj. Jenomže slib je slib a snoubenecký zvlášť.

Přípravy samozřejmě proběhly v přísném utajení, své plány jsme prozradili akorát jednomu Karlovu spolehlivému kamarádovi a mé kamarádce, která umí držet jazyk za zuby. Je jsme si vybrali za svědky a ona nám navíc coby šikovná holka ty kostýmy spíchla. Sice to nebylo tak úplně zadarmo, ale byvše pevně rozhodnutí, že tohle je naše první a poslední svatba v životě, jsme ty peníze rádi obětovali. Navíc ona nám tu večerníčkovou výstroj ještě doplnila o háčkovaný kočičí ocas a psí vodítko i s obojkem.

Jak můj taťka, tak i Karlova maminka se sice podivovali nad naším tajnůstkařením a snažili se vyzvídat, ale my mlčeli jako dva hroby, a jelikož jsme bydleli spolu, tak jsme to měli jednodušší. O to větší poprask nastal, když nás svědkové v tichosti dovezli před zámeček.

„Tati, až mě povedeš k oltáři, tak budu mít tenhle ocas způsobně přehozený přes předloktí, počítej s tím,“ informovala jsem svého otce pokud možno hodně nahlas hned po příjezdu.

„Mami, tohle vodítko si vezmeš do ruky, cestou ho budeš držet a až si stoupnu vedle Mirky, tak jí ho předáš do ruky. A neboj se, ty zvířecí masky si před oddávajícím sundáme,“ doplnil mě svým zvučným hlasem Karel.

Ne nadarmo se říká, že holky si často vyberou ženicha po vzoru svého otce. Můj táta se zarazil jen na kratičký okamžik, pak mu svitlo v očích, chvilku se šklebil, aby potlačil hlasitý smích, a nakonec mi srovnal kočičí uši, které byly součástí masky. Horší to bylo s Karlovou maminkou, napřed spráskla ruce, povídala cosi o ostudě a o tom, že bychom se snad ještě stihli převléct. Ale když poznala, že s tím nic nenadělá, rezignovaně pokrčila rameny a nezbylo jí, než přistoupit na naší hru. Zbytek příbuzenstva a známých zareagoval po svém, většinou to lidé brali s humorem, ale ne všichni to dokázali skousnout. Kdosi vykřikoval cosi o skandálu a jedna moje vzdálená prateta dokonce znechuceně odjela ještě před obřadem.

Pan oddávající měl buď nervy ze železa, nebo byl zvyklý na leccos, každopádně krom téměř neznatelně pozvednutého obočí na sobě nedal znát žádné emoce. A to dokonce ani ve chvíli, když Karlovi vyklouznul snubní prstýnek z ruky a při horečném hledání pod první řadou židlí se mi utrhl kočičí ocas a Karlovi rozepnul obojek. Následná hostina už proběhla, jako by se nechumelilo, ti, kterým se naše kostýmy nelíbily, odjeli pryč a zbytek hostů si zvykl.

Tady je ta legrácka s Machen, Šebestovou, Jonatánem a Mickou

Tak nevím, jestli se mi podařilo vás pobavit, ale každopádně si neodpustím malý dovětek. Jakkoli byl tenhle příběh smyšlený, zrnko pravdy na něm přece jen bylo. Neuplynulo ani moc vody v našich řekách a následovala ještě jedna svatba. Tentokrát se událo to, co se v životě občas stává a rozvedený Mirčin tatínek si vzal rozvedenou Karlovu maminku. Akorát není známo, zda si k tomu vypůjčili kostýmy Jonatána a Micky od svých mladých.