Srážka s hulvátem

„Jauvajs...“ Spíš než pravověrné a procítěné citoslovce bolesti to bylo jenom takové potlačované syknutí. Jeho autorkou byla Maruška, která pozvedla šálek kávy pravou rukou, hned ho zas položila a k ústům si ho donesla levačkou.

„Co se ti stalo, má vytoužená krásná dámo, snad nejsi zraněná? To by mě mrzelo.“ Otázal jsem se s obavou v hlase své cukrárenské společnice.

Leč ona mi odpověděla otázkou: „Honzo, setkal ses někdy s agresivním cyklistou?“

„Víš, Maruško,“ zauvažoval jsem trochu nahlas, „setkal. S agresivním i ohleduplným, s cyklistou, s řidičem, i s chodcem, tohle je prostě o lidech, o jednotlivcích. Ale nebudu filozofovat, radši ti povím jednu veselou historku z natáčení, aby tě to tolik nebolelo.“

„Dobrá, tak si teďka na chvilku vyměníme role, a než ti řeknu, co se stalo mně, tak budu jedno velké ucho,“ usmála se Maruška a maličko nešikovně uždibovala z větrníku svou méně zdatnou rukou.

***

Byli jsme se Soňou na dovolené na Vysočině a vypravili jsme se na Devět skal, možná to tam znáš. Poslední úsek se vine pěkně do kopečka mezi velkými kameny, i pěšákovi to dá zabrat, zvlášť když je mokro po dešti. Tak jsme si pěkně společně funěli nahoru a plácali se po ramenou, že aspoň děláme něco pro naši kondici před vydatnou večeří, když v tom se nad námi asi o pět zákrutů a deset balvanů výš objevil cyklista. Menší kameny přejížděl, mezi většími kličkoval, občas mu to podklouzlo, ale snažil se, no, já na jeho místě bych se už dávno válel na zemi.

„Bacha, bacha, jede k nám,“ vylekala se Soňa a uskočila do lesa.

„Však pojeďte,“ následoval jsem jí na stranu a tomu odvážnému človíčkovi pokynul, že má volnou cestu.

A v tom to přišlo: „Dí... dí... řach... dík.“ První část svého poděkování pán vyřkl při dalším manévru mezi balvany, doprovázeném podklouznutím. Druhou část asi deset centimetrů nad zemí během pomaličkého pádu do strany. A tu třetí, když se sbíral ze země, vymotával z kola a oprašoval od čerstvého nánosu mokrého jehličí.

„Proboha, jste v pořádku, nestalo se vám nic?“

„Nepotřebujete pomoct?“

Už ani nevím, kdo z nás dvou se zeptal jako první a kdo až druhý, ale pán toho nedbal. Vstal, protáhl si nohy i ruce, krátkým pohledem zkontroloval svůj důmyslný dvoukolový přístroj a poplácal ho po řídítkách, jakoby mu říkal: „kámo, promiň.“ Pak se otočil na nás a prohlásil: „Děkuju vám moc, to je dobrý, to byl kontrolovanej pád, já jsem zvyklej.“ Načež nasedl a hrdě nám dalším slalomem dolů do údolí zmizel z očí. Holt borec, kdo umí, umí. Tedy nejen řídit svůj bicykl v náročném terénu, ale být i slušný.

***

No jo, Honzo to já už takovou kliku neměla, na rozdíl od tebe jsem se srazila s hulvátem. Doslova i obrazně. Byla jsem zase za maminkou v její jihočeské vísce, a jak bylo pěkné, tak jsme se vydaly na špacír. Vzaly jsme to k rybníku, pak po hrázi, nedovedeš si představit tu nádheru, jak všechno kvetlo, sluníčko se odráželo od hladiny a do toho řvali ptáci jako o závod ve svých milostných námluvách. Prostě jsme se obě kochaly, že by nám mohl mistr Hrušínský, dej mu pánbůh věčnou slávu, leda tak závidět.

„Uhni, sakra!!!“ Křiknul kdosi za námi zrovna v místech, kde je cesta na hrázi nejužší. Já se bleskurychle otočila a zahlídla, jak se nějaký týpek na kole řítí rovnou na nás. Teda na moji maminku. Ji jsem stačila strnout za sebe, ale sama jsem už nestihla dost uskočit a koupila jsem to řídítkem rovnou do lokte (v ten moment si Maruška mimoděk promnula poraněný kloub).

„Na drahý kolo a značkovej vohoz máš, ale na vobyčejnej zvonek nemáš, ty blbečku?“ Nechápu, Honzo, jak ta jindy tak jemná dáma moje maminka mohla něco tak peprného vypustit z úst, ale asi byla v šoku a nakonec měla pravdu.

Cyklista putoval na zem a krom toho, že neměl na zvonek, tak asi neměl ani na rukavice nebo si je prostě frajersky nevzal. Faktem je, že si odřel dlaně a já blbá, než abych si přisadila za to, že nás na cestě pro pěší takhle sejmul, ještě jsem se ho zeptala, jestli se mu nic nestalo.

A on, Honzo? To si snad nedovedeš představit, než aby se omluvil nebo aspoň zastyděl, začal se na nás rozčilovat a nadávat, jakoby si tu hráz spletl s cyklostezkou. Ale my měly kliku, byl totiž s námi i babiččin vlčák Robert, který bytostně nesnáší, když si někdo začne dovolovat na někoho z jeho smečky. V mžiku přestal prohánět kachny, stoupnul si před toho týpka a pronesl jedno jediné velmi hlasité a zcela jednoznačné: „HAF!“

Týpek zmlknul, rázem zkrotnul, chtěl nasednout na kolo a zbaběle prchnout, jenomže pak se podíval na svoje dlaně a zezelenal.

„Roberte, ke mně’!“ Zavelela moje maminka a pesan přiklusal na první dobrou, že by z něj měl radost i přísný pan Desenský.

„Nate, prosím vás, otřete si to aspoň a příště dávejte pozor, když už teda musíte jet na cestě pro pěší!“ Zavelela jsem pro změnu já, vytáhla z kapsy balíček vlhčených ubrousků a podala ho cyklistovi.

Vlastně ti ani nevím, jestli mi poděkoval nebo jestli se aspoň trochu zastyděl, protože my s mamkou se otočily na podpatcích, Robert na tlapkách a všichni tři jsme odešli středem v ústrety dalším krásám jarního dne.

No nevím, nevím, asi si to k srdci moc nevzal. Za malou chvilku nás jen s o maličko menší rasancí předjížděl v místě, kde už je cesta na hrázi naštěstí širší. Hlavně si dával pozor na to, aby Roberta objel co největším obloukem.

***

Maruška zmlkla, dle svého zvyku se pohodlně opřela v křesílku, a jak si dávala ruce za hlavu, zase se ozvalo to potlačované syknutí.

„Smím vám to pofoukat, půvabná dámo?“ Drbně jsem ji zvesela popíchnul.

„Kuš, Honzo, to by se ti tak líbilo, viď? Ale dík, dneska už je to o hodně lepší,“ zacukalo jí v koutcích. Potom však zvážněla: „Máš vlastně pravdu, tohle není o cyklistech nebo o komkoli jiném, to je o hulvátech a o ohleduplných lidech. Hlavně, že se nic nestalo mamince, mně se to zas rychle zahojí.“