Srážka s feministkou

Tentokrát jsem se na schůzku s Maruškou v naší oblíbené kavárně o pár minut opozdil a našel ji sedět u malého stolku pro dva. Vyskočila z křesílka, aby se mi předvedla v plné své zralé kráse. A já šel málem do mdlob.  

„Holka, tobě to dneska tak náramně sluší, až mě uvádíš do rozpaků,“ stačil jsem ze sebe vysypat místo pozdravu. Maruška se sebevědomě usmála, až jí čerstvě obarvené vlasy zazářily měkkým zlatým přísvitem.

„Však jsem se taky ze sebe snažila dneska udělalt pořádnou ženskou,“ pronesla s neskrývanou hrdostí. Světlé šaty krémové barvy s odvážným výstřihem odhalovaly úzkou škvírku mezi jejími mohutnými ňadry, roztomile si hovícími nad vkusným tmavohnědým páskem, umístěným nevysoko nad natěsno obepnutými širokými boky. Poté se prudce zužovaly, aby definitivně skončily drobnou krajkou v úrovni kolen.

Jen s krajním úsilím jsem odtrhl pohled od Maruščiných neodolatelných tvarů a objednal pro nás obvyklou kávu se zákuskem. „Maruško, co se stalo, udělal ti někdo něco?“ Bylo mi jasné, že tohle není samo sebou. Marušku už znám dost dlouho na to, abych věděl, že ji někdo naštval a potřebuje mě trochu provokovat, aby se uklidnila.

„To si piš, Honzo, srazila jsem se s feministkou a tak mě to rozhodilo, až jsem si potřebovala potvrdit, že na mě pořád reaguješ jako normální chlap na normální ženskou. A abys mi odpustil, že tě tady na veřejnosti přivádím do rozpaků, tak ti o tom povykládám. Chceš?“

Na tuhle udičku nešlo nezabrat a já se mohl v klidu zaposlouchat do Maruščina melodického hlasu.

***

„Tady je Novák z expedice, můžu se u vás na chvilku stavit, jste tam sama?“ Ozvalo se v telefonu, Honzo. Já měla zrovna rozdělanou nějakou zapeklitou fakturu a neměla náladu na žádný vybavování, ale ten hlas mě na moment zarazil, znělo to totiž dost jako ženská. Takže než jsem ho stačila zabrzdit a zalhat, že se mi kolegyně předčasně vrátila z dovolené, řekl jen: „tak jo, vyrážím“ a položil telefon.

Řekla jsem si teda, že holt faktura počká a čekala, co vlastně přijde, protože žádnýho Nováka ve firmě neznám, asi někdo novej. No, co ti mám povídat, ani když to dorazilo, tak jsem hned nepoznala, jestli je to chlap nebo ženská. Věk tak třicet, hadry unisex a vlasy na kluka. Prsa žádný (Maruška se mimoděk letmo dlaněmi dotkla těch svých), boky taky ne (zhoupla se v křesílku ze strany na stranu) a hlas něco mezi altem a tenorem.

„Dobrý den,“ ozvalo se to hned ve dveřích, „já jsem Renáta Novák, můžu se vás zeptat na něco osobního?“

„Aha,“ pomyslela jsem si trochu škodolibě, „tak ono si to kromě těch prsou zapomnělo doma i svoje -ová.“ Ale nahlas jsem jí řekla: „Tak povídejte, co pro vás můžu udělat?“

„Víte, já tady ještě nejsem moc dlouho a možná jste mě ani nestačila zaregistrovat, ale párkrát jsem si všimla...“ V ten moment se nepřechýlená Nováková zarazila, jakoby najednou nevěděla, jak dál.

„Tak copak jste viděla? Ven s tím.“ Snažila jsem se jí pomoct.

„Nejste náhodou ve vztahu s naším šéfem z expedice?“ Udělala najednou prudkou odbočku, a já konečně začínala tušit, kam míří. Představila jsem si, že bych snad měla něco mít s tím roztomile neškodným kulaťoučkým medvídkem od nich, až mi zacukalo v koutcích. A zavrtěla jsem hlavou.

„No, víte,“ pokračovala ta nepřechýlená Nováková, „já jsem ho už několikrát viděla, jak vám podržel dveře, pak se o vás úmyslně otřel a ještě vás nestoudně osahával na zádech a na ramenou. Napadlo mě, že je vám to určitě nepříjemný, ale bojíte se mu něco říct, aby vás nepotopil. Tak jsem vám přišla nabídnout pomoc. Já v tomhle umím chodit, znám několik právníků, teda právniček, který by na něj s váma sepsaly žalobu za sexuální obtěžování.“

Honzo, teď ta nepřechýlená Nováková, co vypadala spíš jako kluk, najednou zmlkla a asi čekala, že jí padnu vděkem k nohám. A já měla rázem problém. Představila jsem si dvě kuličky, teda sebe a toho jejich šéfa, jak jedna galantně otevírá dveře tý druhý. Pak si dávaj navzájem přednost, až se tam nakonec v půlce srazej, a aby se nerozkutálely do všech stran, tak se se smíchem trochu přidržej. Jo, on je tak trochu nemotornej, ale je to veselá kopa, neškodnej kamarád, a mě se chtělo hrozně smát při představě, že by mě snad chtěl sexuálně obtěžovat.

Zadržela jsem dech, abych se nerozchechtala, podívala se na tu Renátu Novák a přišlo mi jí líto, Honzo. Příroda k ní byla strašně nespravedlivá, že vůbec nevypadala jako ženská. Možná měla pár milostnejch karambolů, někdo ji využil a pak se na ni vykašlal, ona to vzdala a zatvrdila se proti všem chlapům. Dokonce mi blesklo hlavou, že bych jí mohla nějak pomoct, ale nenapadlo mě jak, protože takovýhle lidi nepředěláš, pokud sami nechtěj. Nakonec jsem se na ní jen schovívavě usmála a řekla: „Paní, kolegyně, jste hodná, ale nechte to plavat, to je v pořádku. Když mě někdo chce doopravdy obtěžovat, tak si ho dokážu srovnat sama.“

Jenomže, Honzo, ta nepřechýlená Nováková viděla, že to má u mě ztracený, ale nechtěla se vzdát: „Ale... ale takhle to přece nejde,“ začala blekotat, „jestli si takový harašení budou nechávat líbit všechny ženy jako vy, tak tady u nás budeme pořád žít v předminulým století a chlapi si s námi budou dělat, co se jim zlíbí. Vy, vy,“ koktala dál, „vy ho prostě musíte zažalovat!“

Honzo, víš, že jsem v zásadě mírná ženská, ale tohle už na mě bylo trochu silný kafe, já se přestala ovládat a řekla jsem jí na plnou pusu: „Podívejte se, paní nebo slečno Nováková (na tom -ová jsem si dala zvlášť záležet), jestli vás chování vašeho šéfa a mě osobně uráží, tak se příště podívejte jinam.“  Chtěla jsem dodat třeba do zrcadla, ale to jsem si naštěstí odpustila. Místo toho jsem jí vypoklonkovala ven, že jako musím dodělat tu fakturu a nemám čas na další zbytečný zdržování.

A ona, představ si, ona jen obrátila oči v sloup, zakroutila nechápavě hlavou a se slovy: „to je marný“ vypadla a práskla za sebou dveřma. 

***

„Tak to je celý, Honzo. A teď, jestli pro mě chceš něco udělat, objednej nám skleničku třináctýho pramene na uklidnění a trochu mě obtěžuj, abych si zase připadla jako normální ženská.

Zvedl jsem se ze židle a nechal nám nalít po sklínce toho lahodného moku, který umí léčit tělo i duši. Jednu jsem podal Marušce a ťukl si s ní takovým způsobem, abych jen tak zlehoučka a jakoby omylem zavadil hřbetem ruky o látku těch světlých šatů v místech, v nichž to některé moderní ženy mohou považovat za nežádoucí.

„Na zdraví, Maruško, připít si s tebou je pro mě nesmírnou ctí a potěšením. Ale pokud jde o to obtěžování, tak promiň, to radši přenechám tvému Frantovi.“

„Ty jeden kujóne, tohle ti neprojde, radši už upaluj domů,“ loučila se se mnou naoko přísně ta neodolatelně krásná plnoštíhlá dáma, až jí plamínky smíchu jiskřily v hlubokých hnědých očích.