Špinavá vana

„Už jsi po sobě zase neumyl vanu!“ ozvalo se naštvaně z Martinova mobilu akorát ve chvíli, když vyrážel k šéfovi na poradu. „Do rána to zaschlo a než jsem to po tobě vydrhla, ujel mi autobus.“

Vášnivou debatu mezi obchoďákem a projektovým manažerem Martin prakticky nevnímal. Tyhle věci šly mimo něj, navrhoval vybavení do kuchyní a obvykle v takové chvíli přemýšlel, jak co nejlíp udělat to či ono, aby to vyhovovalo zákazníkovi. Dnes se však jeho myšlenky rozběhly úplně jiným směrem.

Vzpomínal, jak se před třemi léty s Jarkou dohadovali, jestli si do koupelny pořídit vanu nebo sprchový kout. Sám by dal přednosti sprcháči, ale jeho drahá si přála vanu, tak se podřídil, vždyť co by pro ni neudělal. Časem zjistil, že udělal dobře, zdlouhavé ráchání ve vaně si oblíbil a klidně v ní dokázal strávit celou hodinu, pokud šla Jarka večer dřív spát. Pak vylezl, tiše se přikradl do ložnice, aby ji nevzbudil, rychle usnul a občas se mu stalo, že tu vanu po sobě zapomněl umýt. Jarka si ho pak obvykle v legraci dobírala, že měla přece jen kývnout na ten jeho sprcháč, ale tentokrát se mu to stalo podruhé za sebou a v telefonu mu připadala dost naštvaná. „No co, jsem pěknej vůl, příště si budu muset dát fakt pozor,“ uzavřel to celé v myšlenkách. Pak se tiše pro sebe usmál a řekl si, že kytice růží to určitě spraví.

K večeru dorazila Jarka domů jako první, měla toho za celý den dost a na ranní příhodu s vanou už dávno zapomněla. Vzpomněla si na ni až u kafe a zamyslela se: „Holt každej jsme nějakej a určitě ho taky něčím štvu. Nakonec můžu být ráda, že je, jaký je, sice je občas trochu na zabití, ale miluje mě a je na něj spolehnutí.“ Pak si vzpomněla na kolegyni Lenku, které ten její utekl od malých dětí, a v duchu dodala: „Holt po tobě budu tu vanu mejt už asi napořád, ale to si piš, že rejpnutí ode mě schytáš pokaždé.“ Nakonec si ještě jednou vzpomněla na Lenku, začala se těšit, že s Martinem budou už brzy pracovat na potomkovi a že z něj určitě bude skvělý táta. Vstala, protáhla se, pohlédla na kuchyňské hodiny a přišlo ji divné, kde její manžel tak dlouho vězí.

Toho večera se Martin domů nevrátil. Vypadnul z práce těsně před zavíračkou v květinářství, za každou cenu chtěl stihnout Jarce koupit ten pugét růží, přebíhal ulici, nedal si pozor a zpoza zaparkované dodávky se přímo na něj vyřítil osobák

***

Jarka vstala a šla se osprchnout. Sněhobíle vydrhnutá vana bez jediné poskvrnky ji praštila do očí. „Kéž by tu byla aspoň jedna maličká šmouha,“ pomyslela si a v očích se jí zaleskly slzy. Vyhlídky nejsou dobré, Martin je v kritickém stavu, naděje na přežití malá.

Chodila za Martinem do špitálu tak často, jak to jen bylo možné. Nejprve ho udržovali v umělém spánku, později byla několikrát u toho, když se na chvilku probral. Možná spíš jenom otevřel oči, svoje okolí moc nevnímal. Zkusila na něj promluvit, nereagoval. Byla zoufalá, v její zmučené mysli se honily výčitky svědomí: „Proč jsem nemlčela? To jsem mu tu prkotinu musela opravdu vyčíst? Kdybych mu tehdy kývla na sprchový kout, nemuselo se to vůbec stát...“

Když se na ni po dlouhém čase poprvé usmál, v srdci ji vyklíčila jiskřička naděje. Dny běžely dál, Martin byl z nejhoršího venku. Následovalo období rehabilitace, ve kterém se jeho mozek musel znovu naučit fungovat. Nejprve pod dohledem personálu v léčebně, později doma s vydatnou a pečlivou Jarčinou pomocí. Martin měl nakonec velké štěstí, péče doktorů a sester, Martinina starostlivost a jeho obrovská touha žít způsobily zázrak, on se po několika nekonečných měsících ze všeho dostal bez trvalých následků.

***

„Mrtvola se nám vrátila z hrobu,“ drsně zažertoval šéf a chlapsky poplácal Martina po rameni. „Je dost, že jdeš, budeš mít radost. Když jsi byl pryč, tak jsem přidával, stav se pak u Věrky pro nový výměr. A teď už běž makat, ať vidím, že si to zasloužíš.“ Martin byl sice rád, ale jeho myšlenky byly trochu jinde, těšil se, až přijde domů.

Tentokrát si ohlídal čas a v květinářství naproti v ulici koupil velkou kytici rudých růží. „Pamatuješ, jak jsi mi ráno ten osudný den volala, že jsem zapomněl umýt vanu?“ Z pugétu oddělil jednu rostlinku a s lišácky omluvným výrazem ji Jarce nabídl. „A tohle je za všechno ostatní,“ podal jí celý zbytek, ani nečekal, až to dá do vázy a pevně ji sevřel do náručí.

Uplynulo pár týdnů, ráno probudil Jarku budík asi hodinu poté, co Martin vyrazil do práce. Měla takové zvláštní tušení, vstala okamžitě a vyběhla do koupelny. „Už zase, ty rošťáku,“ napadlo ji při prvním pohledu na špinavou vanu. Pak udělala jeden drobný úkon, načež vzala do ruky telefon a vyťukala Martinovo číslo: „Miláčku, promiň, že tě ruším, ale já ti to prostě musím říct. Budeme mít miminko.“ Šla do kuchyně a uvařila si silnou kávu, autobus pojede za chvíli další. Rozbrečela se naplno, nevěděla, jestli je víc šťastná z té šmouhy na vaně nebo ze svého těhotenství.