Sourozenecká nenávist

Po návratu domů jsem usedl do křesla. Zavřel oči a po náročném dni se na moment propadl do polospánku. Vytrhl mě z něj zvláštní pocit z posledních dní, že v prázdném domě nejsem sám. Teď už jsem pro něj měl konečně vysvětlení.

„Ušatý torpédo, ušatý torpédo, jestli něco cekneš rodičům, tak tě zmlátím!“ Posmíval se mi kdysi dávno v dětství můj o dva roky starší bratr Roman pokaždé, když mi sebral některou hračku. Cvrnkal mě přitom do uší a to maličké dřevěné autíčko mi s gustem rozdupal. Jindy mi vyhodil z okna gumový míček a pak se mi posmíval, když jsem ho nedokázal najít. Šikanoval mě při každé příležitosti a já se ho bál. Tak bych si býval přál mít sourozence, se kterým bych si mohl v pohodě hrát, ale nebylo to možné, Roman byl v tomhle ohledu koumák a dovedl v rodičích vzbudit dojem, jak se o mě coby mladšího brášku krásně stará.

Když jsme oba vyrostli a Roman se už přede mnou nemohl spoléhat na své svaly, zvolil jinou taktiku. Začal s pomlouváním, šířil o mně drby rafinovaným způsobem, aby se nikdo nedozvěděl, odkud ty nepravdy pocházejí. Ani já sám jsem to zpočátku nevěděl, teprve až když se na mě vykašlala moje holka a začala chodit s Romanem, začal jsem tušit, odkud vítr fouká. Případy mojí „náhodné smůly“ se množily, Roman si pokaždé dokázal intrikami zařídit, aby slíznul máslíčko z našeho bratrského chleba.

Vše vyvrcholilo o mnoho let později, když už jsem dávno bydlel na druhém konci republiky a naše rodiče zemřeli. Roman se tehdy začal se mnou soudit o dědictví, s pomocí šikovného právníka a bůhvíjak pochybných důkazů se mu podařilo mě oškubat o značný díl zděděného majetku. To byla poslední jiskra, která ve mně, jinak veskrze bezkonfliktním člověku zažehla opravdovou nenávist vůči Romanovi. Takovou tichou nenávist, která je prostá reálných skutků, ale o to víc dokáže člověka sžírat uvnitř. „Já nemám žádného bratra. Ten člověk, co se dva roky přede mnou narodil mým rodičům, je zrůda, s níž nemám nic společného,“ tvrdil jsem sám sobě. A když se mě někdo zeptal na sourozence, tak jsem Romana zapřel.

V posledních létech jsem už ve své nenávisti otupěl a na Romana prakticky zapomněl. Pokud mi náhodou přišel na mysl, už jsem tolik necítil vztek ani zlobu, zbylo jen slabé vzdálené bodnutí dávných křivd. Takhle jsem to měl až do současných dní, kdy mi přišlo smutečné oznámení o Romanově smrti.

***

Na pohřbu bylo jen pár lidí, Roman si za svého života moc přátel neudržel. Vyjádřil jsem soustrast Romanově druhé manželce, kterou jsem předtím ani neznal. Prohodil jsem pár skromných slov s rodinami Romanových dětí z prvního a druhého manželství, brzy jsem se omluvil a vydal na dalekou cestu k domovu.

Náhlá výluka na dráze mi znemožnila dojet vlakem až domů a musel jsem vystoupit na předměstí. Cestou na tramvaj mě přepadla únava, a tak jsem vzal za vděk krátkým posezením v maličké útulné vinárně, která se mi náhodou připletla do cesty. Nikdy jsem v oněch končinách nebyl, nikoho z těch několika málo lidí uvnitř neznal, ale nevadilo mi to. Pomalu jsem usrkával ze sklenice bílého vína a snažil se na nic nemyslet. Moc se mi to nedařilo, opět se mě zmocnil ten divný pocit, který mě pronásledoval posledních několik dní. Nevěděl jsem, oč jde, nedokázal to definovat.

Pak jsem si najednou uvědomil přítomnost dvou žen sedících pár stolků ode mě. Dcera s matkou? Nebo dvě kolegyně z práce? Kamarádky? Jejich hovor byl sice natolik tichý, že jsem nerozuměl slovům, ale bavilo mě hádat, jakým způsobem k sobě patří. Mladší byla výřečnější, víc gestikulovala, starší spíš poslouchala a jen občas prohodila hlubokým altem pár klidných slov. A hlavně se dívala... Ano, dívala, teď teprve mi došlo, že mě starší žena kradmo pozoruje. „Co na mě, na starým pětasedmdesátiletým dědkovi taková pěkná ženská vidí?“ Napadlo mě s úsměvem.

Naše pohledy se střetly. Paní vstala a několika tichými kroky přešla k mému stolu: „Dobrý den, pane Františku, promiňte, že ruším, musím vám něco říct.“

„Dobrý den.“ odpověděl jsem překvapeně, „Potřebujete něco? Mohu vám nějak pomoct? Odkud znáte mé jméno?“

„Ne, jenom vám chci říct něco, co asi nevidíte. Váš zesnulý bratr klečí vedle vašeho stolu a prosí vás o odpuštění.“

Zmlkla. Zíral jsem jí do tváře. Její slova mě šokovala, ale přitom jsem si byl kupodivu jistý, že ústa patřící k jejím vidoucím očím nelžou. Zmohl jsem se jen na jediné slovo: „Děkuji.“

Myšlenky se mi rozlétly po celém životě, myslel jsem na všechno a na nic zároveň, nevnímal svoje okolí. Když jsem se trochu probral, ženy už tam nebyly.

***

Neuvědomoval jsem si chůzi ani jízdu tramvají, pomalu nevěděl, jak jsem se dostal domů. Posadil jsem se do křesla, zavřel oči a na moment se propadl do polospánku. Vytrhl mě z něj až ten pocit, který jsem měl už několikrát. Teprve teď jsem si uvědomil, že vnímám přítomnost někoho, koho nevidím. Přítomnost duše člověka, o němž jsem sám sebe před léty přesvědčil, že přestal být mým bratrem.

Podzimní den se krátil, padl večer a v pokoji se najednou rozprostřelo husté šero. Vyšel jsem na zahrádku, uřízl jednu z posledních růží a postavil ji na stůl do prosté sklenice s vodou. Zapálil jsem svíčku a zahleděl se do jejích plamenů. Začal jsem vzpomínat, bilancovat svůj vztah s Romanem.

„Co pro mě znamená nějaké dávné rozbité autíčko nebo zahozený míč? Pouze nicotné zapomenuté hračky, o které musí člověk přijít, aby si v dospělosti mohl vážit věcí.“

„Co jsou první ztracené lásky? Jen pomíjivé vztahy, které musejí přilétnout a odlétnout, aby mohl člověk později nalézt ten pravý.“

„Čím jsou mi dnes nějaké dávno ztracené peníze z dědictví? Pouze hmotné statky, které si nelze odnést na věčnost, ale zde na zemi mohou člověka naučit, že důležitější je dávat než brát.“

Ještě dlouho jsem v myšlenkách promlouval sám k sobě. Pak jsem se zahleděl do plamene svíčky a pravil tichým rozhodným hlasem: „Odpouštím ti, bratře, buď sbohem.“

Prostředí se pročistilo, pocit z posledních dní odezněl a já najednou cítil, že jsem v místnosti opravdu sám. Vstal jsem, přistoupil k oknu a začal pozorovat jasnou temnou oblohu. Na obzoru jsem zahlédl letící hvězdu, která místo aby padala dolů, stoupala vzhůru k nebesům. V očích se mi zaleskly slzy smíření.