Souložit na pracovišti není výslovně zakázáno

Dnes jen taková legrácka nelegrácka o tom, co všechno se může přihodit v pracovním procesu. Nu, snad se na mě za to košilaté téma nebudete zlobit a říkat, že mi není nic svaté.

„Karle, okamžitě přijď ke mně!“ Zavolal si mě šéf na kobereček zrovna ve chvíli, když jsem dumal nad mailem jednomu z našich dodavatelů a snažil se vyspekulovat, jak co nejvíc srazit cenu zboží.

„Ahojky Jardo, je to na dobrý cestě, myslím, že deset procent ukecám. Copak potřebuješ?“ Začal jsem zvesela.

„Sedni si, prosím tebe, mám špatnou zprávu. Chceš kafe? Budeš ho potřebovat.“ Šéf, jinak veselá kopa, se proti svým zvykům neusmíval a odmávl mě do křesla.

„Co se děje? Tváříš se, jakoby nám snad vyhořel sklad zboží,“ pokusil jsem se zažertovat.

„Karle, je mi to moc líto, ale musím tě vyhodit.“

„Hele, hele, dělej si prdel z plastelíny, Jardo. Tak co se teda stalo?“

„Karle, já nežertuju.“

„Ale proč zrovna vyhodit, proboha, co jsem provedl tak strašnýho?“

„Zaprvé jsi hrubě porušil firemní kodex a zadruhý seš úplně blbej. Chlape, to jste si to museli s Pavlínou rozdat ausgerechnet v zasedačce před kamerou?“

„Jo tohle,“ konečně mi docvaklo, která bije. Jarda je šprýmař a správnej chlap, já chápu, že tohle se mu nemuselo líbit, ale aby mě kvůli tomu chtěl vyhodit? Tak jsem se rozhodl, že se budu bránit: „No jo, já vím, asi jsme neměli, ale bylo po pracovní době a v kanceláři byl pořád Franta, kterej tam dycky vysedává až do večera. Zrovna jsme spolu dokončili jednu smlouvu, tak jsme si ji tam poslali vytisknout, a když jsme si pro ni spolu skočili, tak to na nás prostě přišlo. A jakejpak kodex, tam přece není souložení na pracovišti výslovně zakázaný.“

„Chlape, já ti rozumím. Sice neschvaluju, že máš milenku, ale na druhý straně vím, jak to máš doma. Když už jste teda tak museli, to jste nemohli tu kameru aspoň zakrejt? Někdo z ostrahy si to asi z nudy projížděl, všimnul si toho a nenapadlo ho nic lepšího, než vás nabonzovat rovnou generálnímu. Ty přece dobře víš, jakej on je pedant, zavolal si mě k sobě, byl celej brunátnej a chtěl po mně, abych tě vyrazil na hodinu za hrubý porušení morálních zásad firmy. Měl jsem co dělat, abych to ukecal na normální výpovědní lhůtu, aby sis zatím mohl něco najít. Vždyť ho znáš, kdyby to byla aspoň tvoje manželka, tak bych to snad dokázal uhrát na sebrání osobního hodnocení. Jo a Pavlína musí jít taky, tu si sem zavolám po tobě, nechtěl jsem vám nadávat dohromady jako dvoum malejm harantům, když společně rozbijou vokno.“

Konečně mi to došlo a byl to pro mě šok. Ne, že bych se bál, že si nic jiného nenajdu, ale v téhle firmě se mi líbilo a dobře dělalo. Generální je holt generální, teď s tím už asi nic nenadělám, ale stejně jsem hodil zpátečku: „Karle promiň, hluboce se kaju, že jsme zhřešili u tiskárny, ale my na tu kameru prostě zapomněli.“

„Jen se kaj a omlouvej, však máš proč. Můžeš mi vysvětlit, ty chlape bídná, kde já seženu takovýho obchoďáka jako seš ty, kterej by dokázal vykecat tele z jalový krávy? No nic, posadím tam k vám toho mladýho Michala, co zrovna nastoupil, abys ho mohl trochu zaučit. Ale velký naděje do něj nevkládám, já ho nepřijímal a na tohle mám čuch.“

A bylo vymalováno. Jeden blbej šoust a já i Pavlína jsme museli pryč. Za ty dva měsíce jsem dorazil, co jsem měl rozděláno, do nových věcí směroval Michala a mezitím jsem si hledal jiné místo. Měl jsem kliku, byl to sice velký korporát, tohle já zrovna moc nemusím, ale nějak se holt člověk živit potřebuje, no né?

Ale doma jsem zastání neměl, co bych taky chtěl od ženské, která propadla alkoholu, manžel je jí úplně ukradený, furt se někde tahá po vinárnách a potkat ji doma střízlivou je asi tak časté jako vánoce nebo velikonoce. Vždyť ani to dítě nechce mít, tak se mi nemůžete divit, že jsem byl v té době akorát před rozvodem.

***

Po roce:

„Jé, Karle, Pavlíno, co tady děláte vy dva, dáte si kafe, že jo?“ Přivítal nás náš bývalý šéf Jarda, když jsme ho zcela neohlášeně a nečekaně přepadli v jeho kanceláři.

„Nazdárek,“ ujal jsem se zvesela slova, „ale nic, jen jsme nemohli zvědavostí usnout, jak tady pořád válčíš, tak jsme tě holt přišli maličko zkontrolovat.“

„Stojí to za starou bačkoru, a to jsou ještě slabý slova,“ odpověděl zachmuřeně. Mladej Michal se ukázal jako pěkný kvítko, ručičky pěkně dozadu a hlavně ho zajímalo, jestli dostane víc peněz. Když u mě nepochodil, tak podal výpověď a zanedlouho odchází. K tomu mi vyhrožuje starej Franta, že už tři roky přesluhuje a má toho dost, tak jestli mi odejde i on, tak to tady budu moct rovnou zabalit. A co vy dva, máte na rozdíl ode mě něco optimističtějšího?“

Chtěl jsem něco říct, ale Pavlína byla rychlejší: „Jardo, Karel ti neřekl zdaleka všechno, my tě nepřišli jenom zkontrolovat, my tě přišli pozvat.“

„A jako kam, vy něco slavíte?“

Teď jsem byl pro změnu rychlejší já: „Jarouši, my se budeme brát. Od soboty za čtrnáct dní a ty jako náš starej kámoš a bejvalej šéf to máš povinný i z hostinou.“

Jarda vytřeštil oči, otevřel pusu, pak ji zase zavřel a teprve potom promluvil: „Vy dva? No, abych řekl pravdu, tak se vlastně vůbec nedivím. Jasně, že přijdu, díky za pozvání. Víte, já přesně neznám ten bontón, smí se vám gratulovat už teď předem?“

„Gratulaci si nech na potom, Jardo, rádi tě tam uvi...“

Ani jsem nestačil dokončit větu, neb se Jarda podrbal za uchem, což činí pokaždé, když ho něco napadne. A hnedka mi taky skočil do řeči: „Hele, hele, hele, počkejte, vy dva, tohle ovšem značně mění situaci. Když teďka budete ti manželé, tak by vám snad generální mohl ten dávnej hřích odpustit. No ježíšmarjá, ani si nedovedete představit, jakej byste mi vytrhli trn z paty, kdybyste se sem vrátili. Jestli byste do toho šli, tak ho ukecám, i kdybych si měl před ním kleknout.“

„Nó,“ protáhl jsem, „ale jo to by šlo, aspoň zas budeme mezi pořádnejma lidma a pod správňáckým šéfem.“

„A taky budeme pořád spolu,“ doplnila mě Pavlína.

Šéf si zamnul ruce a sjel nás naoko přísným pohledem: „Tak dobrá, když mi svatosvatě slíbíte, že si to budete nechávat na doma a nebudete mi tady zase dovádět před kamerou, tak jsme domluvený.“

Pavlína maličko zrůžověla, já ji k sobě pevně přivinul a celé jsem to uzavřel: „Budeme se snažit krotit, Jardo.“