Soukromý pozemek, vstup zakázán!

„Už tě někdy pokousal pes?“ Položila mi Maruška nečekanou otázku hned v úvodu našeho minulého cukrárenského setkání. Často si ze mě dělává legraci, ale tentokrát jsem v jejím výrazu nenašel ani náznak žertování.

Pokusil jsem se to tedy obrátit v humor sám: „Ne natolik, Maruško, aby to stálo za řeč. A doufám, že ani tobě se nic podobného nestalo, nevidím totiž, že by tvá krása byla narušená nějakými nepatřičnými stopami po psích zubech.“

„Jestli myslíš tu starou tlustou krásu, tak to máš teda fantazii, že by ti ji mohli ostatní závidět,“ píchla si do mě Maruška.

„Ne starou, ale zralou, ne tlustou, ale okulibě oblou a ne fantazii ale realitu, má drahá. Ale teď mi rychle pověz, proč ses mě vlastně ptala na takovou ošklivou záležitost, jako je pokousání.“

„Přestaň mi lichotit a poslouchej,“ protáhla Maruška sice potěšeně, ale zvolna, aby potrestala mou zvědavost. „Jak byly ty tři dny volna za sebou, udělali jsme si s Frantou výlet do podhůří Orlických hor, abychom si užili trochu krásné jarní přírody a já abych na dlouhých procházkách aspoň maličko ulevila svým kilům.“ Po téhle větě si objela dlaněmi své oblé boky, zatvářila se, že si k tomu nepřeje žádný komentář z mé strany a konečně spustila.

***

Naplánovali jsme si asi patnáctikilometrový pěší okruh, a když jsme byli před půlkou, najednou jsme na normální polní cestě narazili na ceduli, která naprosto nečekaně a nehorázně navzdory všem mapám hlásala, že je tam soukromý pozemek a vstup zakázán. Před námi neoplocený dvůr, bokem nějaké stavení, z jedné strany prudký sráz dolů a z druhé nahoru. Obejít se to nedalo a asi o sto metrů dál už byla vesnice, kterou jsme chtěli projít.

„Jdeme?“ „Jdeme!“ Potvrdili jsme si Frantou, že se jako kvůli té cedulce nebudeme pomalu z půlky vracet zpátky. Prošli jsme přes dvůr, a když už jsme byli skoro na konci zakázaného území, cosi se mi otřelo o nohy a Franta tiše zašeptal: „Bacha pes! Vlčák! Neohlížej se a dělej, že ho nevidíš.“ No, pes, pes, asi to tam hlídal a přiznám se, že trochu jsem strach měla. Ale moje jihočeská maminka má taky vlčáka, jmenuje se Robert, je to můj kámoš, takže se s tímhle plemenem trochu znám. Nicméně radši jsem si ho nevšímala, s Frantou po boku šla dál, napřed do té vsi, a pak přes rozkvetlé louky a voňavé lesy až domů do penzionu, kde jsme bydleli.“

„Cože, vy jste prošli přes Sedláčkův statek? Měli jste se mě napřed zeptat, víte, kolik se mi už odtamtud vrátilo pokousaných hostů?“ Zhrozil se majitel penzionu, ve kterém jsme bydleli, když jsme mu to večer celé vyprávěli. A pak se rozpovídal, že Sedláček je starý nerudný statkář, kterému vede veřejná cesta přes soukromý pozemek. Má s tím problémy, nemůže skousnout, že mu tam občas dělají lidé bordel, a tak si pořídil psa, který mu to tam hlídá. A který občas na někoho zostra vystartuje.

Honzo, já přitom po očku sledovala svého Frantu a všimla jsem si, jak teprve v tu chvíli dostal strach, co se všechno mohlo stát, až z toho zezelenal. I mně se na chvilku roztřásla kolena jak mladé holce před první intimní chvilkou, ale pak jsem se uklidnila a řekla tomu svému: „Klid, Franto, jsi přece chlap, bát bych se měla spíš já.“

„Myslíš, že se bojím o sebe, Marie?“ Naježil se Franta, „vždyť přece tobě se mohlo něco stát a co já bych si pak počal?“

Zahřálo mě to u srdce, přiznávám, ale ještě jsem si musela maličko rejpnout: „Chápu tvé obavy, vždyť bys mě nedokázal zvednout a odnést, leda tak odkutálet.“

No, Honzo, co ti mám povídat, nakonec jsme to celé obrátili v humor, ale skutečně do smíchu nám moc nebylo. Jen jsem si položila otázku, jak může někdo nechat psa útočit na lidi na veřejné cestě, i když je to na jeho pozemku a proč si to třeba nějak neohradí. Asi jsme měli kliku, že z nás ten cizí vlčák vyčuchal maminčina Roberta a poznal, že jsme tak trochu psí lidé. Myslíš, že je to možné?

***

Maruška zakončila své vyprávění otázkou, já nevěděl, jak odpovědět, tak jsem se zmohl na nejapný žert: „Určitě ano, Maruško, psy sice moc neznám, ale asi je to podobné jako s kočkami. Mně taky lecjaká přistane na klíně, sotva mě uvidí.“

„Co to povídáš? Vždyť bych tě rozsedla!“ Zareagovala Maruška pohotově.

„Čtyřnohé kočky, má drahá, jedině čtyřnohé, ne dvounohé. I když od tebe by mi to měkoučké rozsednutí bylo určitě příjemné, ale nejde to, nelíbilo by se to našim protějškům.“