Somrák

Hned první pondělí v novém roce pro mě nezačalo zrovna dobře. Za prvé jsem ráno zaspala. Byla to moje vina, na Silvestra jsem měla volno, vypnula budík na mobilu a v neděli večer jsem si ho zapomněla zapnout.

Manžel normálně vstává, akorát když odcházím, tak mě vzbudil až jeho budík, já vylítla z postele, a co si myslíte, že stalo. Tušila jsem problémy v práci, které asi na přelomu roku známe všichni, spěchala a s Jardou se pohádala o koupelnu. Klasická situace, kdy si jeden o druhém myslí, že v té koupelně úmyslně zdržuje, aby ho naštval, a přitom to není pravda. Takže to Jarda ode mě schytal úplně zbytečně. Další můj nesmyslný výpad vůči manželovi následoval vzápětí, když jsem si chtěla obout kozačky, které jsem od něj dostala k Vánocům, a u jedné se utrhnul zip. Samozřejmě, že jsem mu vynadala, že je to jeho vina, když mi ty boty dal právě on.

Cestou na tramvaj jsem ve spěchu přehlédla dlažební kostku, nakopla ji, zavrávorala a zvrtla si kotník. V tramvaji jsem si v myšlenkách, co už jsem provedla a co ještě provedu, nevšimla nad sebou těhotné paní, kterou místo mě pustila sednout nějaká stará babka. Kotník mě bolel a bylo mi stydno, připadala jsem si jako trubka.

V práci jsem si ten kotník rychle stáhla obinadlem, jehož zbytek jsem tam kupodivu ještě našla z doby naraženého lokte, a pak jsem měla trochu kliku ve smůle. Už několik dní dopředu mi kladl šéf na srdce, abych ten den přišla brzo, a když jsem mu konečně dokulhala do kanceláře do rozjeté porady, tak jsem jen povytáhla nohavici a jako omluvu ukázala ten zavázaný kotník. Takže místo kázání jen zakroutil hlavou, něco zabručel a začal sýčkovat, že si to dneska pořádně užijeme, protože je přelom roku, a tudíž bude jako obvykle kolabovat počítačový systém.

Znáte výraz den blbec na vlastní kůži? Jestli ano, tak si teď klidně na můj účet dopřejte pocit prasečí radosti, že v tom nejste sami. Následovalo ještě několik dalších karambolů, které způsobily, že jsem z práce vypadla o tři hodiny později, než bych měla. Při odchodu jsem navíc upustila brýle na zem, vypadlo mi z nich sklíčko, a jelikož jsem náhradní měla pochopitelně doma, čekala mě rozmazaná cesta zpátky.

U tramvaje jsem potkala somráka, kterého jsem tam nikdy předtím neviděla. Byla tma, pršelo, já bez brýlí mhouřila oči, a tak mi ten bezzubý nuzák v roztrhaném kabátě téměř až na zem, sešmajdaných škrpálech a ušmudlaném kulichu připadal spíš jako rozmazaný skřítek z pohádky. Došoural se ke mně a prý, jestli bych mu nedala drobáček. Už, už jsem ho chtěla odbýt, ale pak jsem si řekla: „Holka, dneska se ti nic nedaří, naštveš každého, na koho narazíš, tak to teď aspoň trochu naprav.“ A jak to prakticky nikdy nedělám, vytáhla jsem padesátikorunovou minci, strčila ji tomu individuu do ruky a řekla: „Tumáte, človíčku, ale musíte za to pro mě něco udělat.“

„A čopak by to mělo bejt, paninko?“ Zeptal se, ale pak se vylekal a chtěl rychle zmizet.

Jenže já ho zarazila a povídám: „Počkejte, přece. Dneska mám celý den smůlu už od samého rána a po vás chci, abyste to nějak začaroval a přetrhnul, když vypadáte jako kouzelný skřítek.“

Somrák ztuhnul překvapením, protože tohle určitě nečekal a nejspíš si o mně pomyslel, že jsem se úplně zbláznila. Ale pak povídá: „Jó, paninko, to já žnám, život je peš a my šme jeho patníči. A nebojte še, běžte domů, už bude všechno dobrý, já vám to žařídím.“ Načež zmizel a v dešti to vypadalo, jako by se mi rozplynul před očima.

Akorát přijela tramvaj a já se zase styděla sama za sebe, protože tenhle zagroškudla bezďák mi řeknul, abych šla domů, a přitom on sám žádný domov nemá. Já vím, asi si teď myslíte, že si za to může sám, ale byla jsem po celém nevydařeném dni dost naměkko. Navíc jsem měla výčitky svědomí kvůli Jardovi za to, jak jsem na něj ráno dvakrát za sebou zbytečně vyjela. Když jsem mu volala z práce, že se zdržím a pak aby se připravil, že mi bude muset opravit ty brýle, tak zněl docela chladně a já teď nevěděla, s jakou mě doma uvítá.

Sotva jsem vlezla doma do předsíně, tak koukám skrz matně prosklené dveře, že v obýváku s kuchyňským koutem je nějaké divné světlo. Nebylo to od vánočního stromečku, ten svítí jinak a ani od lustru, tak jsem koumala, co se jako děje. Pak se otevřely dveře, já šla málem do kolen a myslela si, že bez těch brýlí mám snad halucinace.

„Dobrý večer, má vzácná dámo,“ vylezl ten můj do předsíně. Jednu ruku měl za zády a oblečený byl v kvádru, přes které měl navlečenou zástěru. Uklonil se pomalu až na zem, dal mi krásnou růži, kterou doteďka zakrýval tělem, a pronesl: „Vítám vás doma, a zvu na večeři, bude se podávat za deset minut.“ Já byla úplně štajf, čekala jsem leccos, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Tak když mi pomáhal z kabátu, ze mě bezmyšlenkovitě vyletělo: „Jardo, proboha, tys něco provedl?“

Načež on bez mrknutí oka odpověděl: „Samozřejmě, má drahá, vážně jsem se vůči vám provinil a je jen na vás, jestli mi to odpustíte. Měl jsem tu drzost připravit lososa na víně s opečeným bramborem, jako zákusek vaše oblíbené žloutkové řezy z vyhlášené cukrárny a k tomu všemu lahev Bordeaux z roku 2018. Hluboce se před vámi za tento svůj prohřešek kaji.“ No a to podivné světlo, které jsem viděla z předsíně, pocházelo od dvou bělostných vysokých štíhlých svící na jídelním stole, pokrytém svátečním purpurovým ubrusem.

Musím říct, že jak toho svého znám spoustu let, tak tímhle mě úplně dostal. Večeře byla úžasná, takže jsem dokázala zapomenout na všechny karamboly celého dne. Nu a po romantické večeři při svíčkách s tlumenou hudbou odložil sako a... Ale no tak, nač vy hned nemyslíte, odložil sako, převlíknul se do domácího, vzal maličký šroubováček a vsadil mi to vypadlé sklo zpátky do brýlí, abych nemusela používat staré náhradní, přes které už pořádně nevidím. A nakonec, když jsme šli spát, tak jsem k velké úlevě zjistila, že mě ten podvrknutý kotník už skoro nebolí.

A kouzelný skřítek, alias somrák od tramvaje? Mám ráda pohádky, a tak si budu myslet, že k tomu všemu maličkou špetkou přispěl i on. Tak až se vám někdy přihodí den blbec, udělejte to jako já. Počkejte, až se večer setmí, sundejte si brýle, přimhuřte oči, a pokud bude pršet, možná se před vámi vynoří z mlhy pohádkový skřítek, kterého byste si normálně ve shonu všedního dne ani nevšimli.