Smutné vyprávění pana Jaroslava

„Podepište mi tady ty papíry,“ stroze mi oznámil doktor, jakmile se přede mnou konečně objevil na nemocniční chodbě. „Jaký papíry?“ Zeptal jsem se překvapeně, „já přišel jenom navštívit manželku.“ „No přece úmrtní protokol.“

Boženka, byla skvělá a spolehlivá ženská s nakažlivým smyslem pro humor, jen občas trpívala depresemi. Ne nějakými depkami, jaké známe asi každý, ale skutečnými depresemi, které byly způsobené záludnou duševní chorobou. Objevovaly se u ní v nepravidelných intervalech, a když to na ni přišlo, byla jako vyměněná. Ležela na gauči, nevidoucíma očima zírala do stropu a nereagovala na žádné podněty. To už jsem věděl, že je nejhůř, sám s ní ani nejlaskavějším přístupem nic nezmůžu a musím ji na čas odvézt do nemocnice. Tam mi ji vždycky dali dohromady, vrátili jako normální veselou osůbku a já byl šťastný, že je zas všechno v pořádku.

Toho osudného února před třiceti léty to po zhruba týdenním pobytu v nemocnici začalo vypadat nadějně a já se v podvečer vypravil za svou drahou na návštěvu. Ve skrytu duše jsem dokonce doufal, že mi ji už pustí a budu si ji moct odvézt domů. Však už jsme se na ni s naší patnáctiletou dcerou Kamilkou nesmírně oba těšili.

Sotva jsem skončil s opravou pračky u posledního zákazníka, přispěchal jsem do špitálu, ale Boženku jsem na jejím pokoji nenašel. Byly tam akorát jakési dvě neznámé ženy, které se na mě jen překvapeně podívaly, o Božence nevěděly a nedokázaly mi nic bližšího říct. Myslel jsem, že mi Boženku přestěhovali na nějaký jiný pokoj a vydal jsem se na sesternu, abych se dozvěděl, kde ji najdu. Tam jsem si však vyslechl jen stručné sdělení, že mi nemůžou nic říct a že informace podává pouze pan doktor.“

Zůstal jsem tedy stát na chodbě před sesternou, dlouhé minuty ubíhaly, sestry mě míjely s netečnými výrazy, jako by se chtěly vyhnout přímému pohledu z očí do očí. Jak čas plynul, byl jsem čím dál víc nervózní, jako bych tušil, že je něco špatně a zvolna mou začala prostupovat úzkost. Když se zpoza rohu konečně vynořil bílý plášť, vnitřně jsem ožil v naději, že je snad všechno přece jen v pořádku a teď už se konečně setkám se svou manželkou. Místo toho jsem se však dozvěděl pouze tu zdrcující zprávu, doplněnou nezúčastněným sdělením: „Předávkovala se léky, nepodařilo se nám ji oživit. Podepište mi tady ty papíry.“

„Jaký papíry?“ Zeptal jsem se překvapeně, „já jsem ji přece přišel navštívit.“

„No přece úmrtní protokol.“

„Proboha, jak se mohla v nemocnici přímo pod dozorem sester a lékařů předávkovat? Jak je možné, že si toho nikdo nevšimnul a včas jí nedokázali vypumpovat žaludek?“ Tyto a podobné otázky se překotně rodily v mojí zmučené mysli, ale byl jsem tak zdrcený, že jsem je nemohl vyslovit. Vytrhly mě z nich až dva podrážděné doktorovy dotazy: „Proč jste nebyl doma, když jsme vám ráno telefonovali? Jak to, že jste nereagoval na náš telegram a okamžitě nepřijel?“ „Kdybych jen mohl,“ pomyslel jsem si nešťastně, „vždyť já lítal celý den v terénu po opravách u zákazníků.“ Najednou jsem měl z doktorova přístupu pocit, jako bych za to celé mohl já sám.

Ranní vstávání, honem do práce a dcera do školy, večer domácnost a učení, co nejvíc času stráveného společným povídáním. O sportu, o módě, o škole, o prvních klukách, o zájmech, o tom, co všechno je potřeba zařídit a udělat, prostě o všem možném. Jen jednomu tématu jsme se s Kamilkou oba záměrně vyhýbali.

O víkendech jsme jezdili na výlety, vyráželi do přírody a za kulturou, dcera začala hrát volejbal. Vedli jsme spolu spory typu: „vypadni z té kuchyně, dneska vařím já“ nebo: „nesahej na to prádlo, to je přece moje práce.“ Oba jsme se snažili tvářit, jakoby se vlastně nic nestalo, oba jsme cítili, že jenom tak dokážeme jít dál a překonat ten obrovský žal ve svých srdcích. Tu bolest, s níž, jakkoli jsme byli hodně spolu, jsme se oba rozhodli porvat každý sám a nepřitěžovat tomu druhému.

Zpočátku jsem se pokoušel řešit úmrtí své manželky právní cestou, nedokázal jsem si představit, že by ji mohli nechat v nemocnici zemřít, aniž by se přitom dopustili zanedbání nějaké povinnosti. Jenomže to bylo neprůstřelné a já jsem to musel celkem záhy vzdát. Kryli si navzájem záda, ve mně to akorát prohlubovalo žal a bylo mi jasné, že ať už to dopadne jakkoli, Boženka se mi už nikdy nevrátí.

***

„Dneska má Kamila už dávno svou vlastní rodinu a vždycky, když za mnou všichni společně přijedou, mám obrovskou radost, že jsou šťastní. I já mám přítelkyni, abych se měl s kým na stará kolena potěšit.“ Dokončil pan Jaroslav své vyprávění s trochu šibalským mrknutím. Poté však zvážněl a dodal: „Ale jedno vám řeknu, úplně zapomenout se nedá. Když si na Boženku vzpomenu, pokaždé mě píchne u srdce.“