Smraďoch

„Honzo, nevíš, co to tady tak smrdí?“ Zeptala se mě Maruška na našem dalším kelímkovém kafi venku u pultíku vedle stánku s pečivem. Blížil se večer, začalo mrznout a kousek od nás pokulhával bezdomovec.  

Nakrčil jsem nos a zavětřil, nepříjemný odér se k nám linul od toho chlapíka. „Tenhleten, Maruško, jestli chceš, můžeme se s tím kafem trochu projít,“ odpověděl jsem své půvabně zachumlané kamarádce.

„Ale ne, to je dobrý, zažila jsem už horší věci,“ ozvala se Maruška a přemýšlivě se na něj zadívala. Měl na sobě ošoupaný flaušák, prodřené gatě a polobotky z roku raz dva. Mezi děravým kulichem a shrnutou ušmudlanou rouškou mu vykukoval zarostlý, zimou zčervenalý obličej. Podupával na místě, třel si dlaň o dlaň, aby se aspoň trochu zahřál a zjevně nebyl z těch, kteří dokážou somrovat bez nejmenší stopy studu. Možná kdysi zažil lepší časy a stále mu přišlo hloupé se o něco doprošovat cizích lidí. Jenomže teď byl v nouzi, smrděl starým zastydlým potem, a byla mu zima.

„Pane, to vaše kafe tak pěkně voní, nedal byšte mi ďrobáček taky na jedno? Ašpoň maličký.“ Konečně se osmělil a promluvil na mě kolozubými ústy. Trochu jsem couvnul před náporem jeho odéru a chystal se ho bezmyšlenkovitě odbýt tak, jak jsme zvyklí tyhle lidi odbývat. Pak jsem však na sobě ucítil Maruščin pohled a uslyšel její tichý hlas: „Honzo, měj přece srdce, když je dneska těch Tří králů.“ Marušku znám už dost dlouho na to, abych věděl, že rozhodně nerozdává peníze každému na první zasomrování, ale tentokrát měla jasno. Zašátrala v kabelce, podala mi několik mincí, já k ní přidal ještě pár svých a celé to šoupnul tomu človíčkovi do jeho zmrzlých dlaní. Dávalo to dohromady tak stovku.

Překvapeně se podíval na tu nadílku. „Děkuju, pane, děkuju moč,“ zašišlal, odkulhal k okýnku stánku a my zaslechli útržek jeho věty: „...to největší a hodně horký...“

„Honzo, promiň, že jsem ti do toho skočila,“ ozvala se Maruška, „já vlastně sama nevím, proč jsem to udělala. Vždyť ani netuším, jestli si tenhle člověk za svůj stav může sám, ale něco mi říkalo, abych to udělala, tak mi to neměj za zlý.“

„Maruško, zlobit se na tebe? To bych nikdy nedokázal,“ pokusil jsem se o žert, ale pak jsem zvážněl: „Víš, jaká je dneska doba, dostat se na dno je strašně jednoduchý a já jsem vlastně rád, že jsi mě přiměla, abysme mu pomohli. Dík, jsi hodná holka. A krásná.“

„Hele, nech toho a nezačínej už zase. Teď si zacpi nos, on jde zpátky k nám,“ zamluvila Maruška můj pokus o kompliment.

„Jo, pane, špadnout na dno je vopravdu jednoduchý. A štrašně rychlý. Můžu ši to kafe tady u váš vypít?“ Ten člověk nás musel zaslechnout a teď zřejmě zatoužil po troše úplně obyčejné lidské společnosti. Maruška, jak byla prve vstřícná, tak teď nakrčila nos a věnovala mi ustaraný pohled.

„No, my vás rozhodně odhánět nebudem,“ odpověděl jsem tomu človíčkovi, „jen kdybyste si mohl stoupnout z druhý strany tady toho pultíku.“

„Já vím, mám voštrej pot, už ve škole še mi kvůli tomu šmáli. To víte, v týhle době še ani nemám kam jít umejt, vodevšaď mě vyhoděj, prej bych je nakažil.“ Zastyděli jste se někdy před bezdomovcem? Já teda v tu chvíli jo, přišlo mi tak nějak trapné, že jsem ho na ten jeho smradový hendikep upozornil.

On se přesunul po větru, takže už nám tolik nesmrděl. Zahříval si promrzlé ruce o svůj kelímek, usrkával horké kafe a rozpovídal se: „Taky jšem měl takovou pěknou ženškou, jako máte vy, pane. Ale aši jšem jí nebyl došt dobrej, našla ši lepšího frajera, vyhodila mě že švýho bytu a já neměl kam jít. Byl jšem blbej, měl jšem jí moč rád, tak než abych še z toho šebral, dal jšem še na chlašť. Pak to bylo rychlý, přišel jšem vo práči, vo žuby, vo všecho. Teď už škoro nechlaštám, ale štejně je poždě, do práče mě nikde nevežmou, vo bydlení a vo ženšký ši můžu akorát tak nechat ždát. Ale proč vám to vlaštně povídám, eště ši vo mně budete myšlet, že ši to všechno vymejšlím, abych váš vobměkčil. Radši už vypadnu a půjdu do švýho kutlochu ža nádražím, než mi ho někdo vobšadí. A dík ža to kafe, jšte hodný, takovej není ždaleka každej.“

Bezdomovec dosrkal poslední zbytky kávy ze svého kelímku, otočil se a pomalým kulhavým krokem nám zmizel v šeru i se svým odérem.

„Docela řečnický výkon na takového člověka, viď Maruško?“ Poznamenal jsem zamyšleně.

„Všimnul sis, Honzo, jak si myslel, že k sobě patříme?“ Mrkla na mě šibalsky Maruška.

„Však taky patříme,“ ujistil jsem ji. „Akorát trochu jinak, vždyť přátelství není o nic míň důležitý než partnerství.“

„Hele Honzo, nemudruj tady, asi máš pravdu, ale chtěla jsem ti něco říct a takhle to zapomenu.“

Zmlknul jsem a Maruška se rozpovídala: „Víš, Honzo, možná jsem bláhová ženská, ale mě je těchhle lidí líto. Pohrdáme jima, koukáme na ně, jako kdyby to byly nějaký krysy a přitom jsou to úplně normální lidi se svejma tužbama, starostma, snama, láskama, nenávistma, bolestma, někdy i radostma jako ty nebo já. Znám jednoho, kterýmu se podařilo odrazit ode dna a dostat se z ulice zpátky do normálního života. Víš, stálo ho to strašně moc vůle a úsilí, a ve finále mu pomohla jedna ženská. Ta si toho sama v životě vytrpěla dost na to, aby s ním do toho vůbec šla a byla dostatečně praštěná, aby s ním vydržela, než se zas naučil normálně žít. Občas se s nima vídám a řeknu ti, kdybych to o něm nevěděla, nepoznala bych, že na tom dřív byl podobně jako ten smraďoch, kterej tady dneska byl s náma. Jenomže to se podaří tak jednomu z deseti, možná ze sta, bůh ví.“ 

Potom se Maruška zasněně podívala ke ztemnělému tříkrálovému nebi a očima hledala hvězdy, vykukující mezi mraky: „Jsem hloupá, že mu říkám smraďoch, viď, Honzo? Třeba je to zapomenutej čtvrtej král s dobrým srdcem a s tajnou touhou obdarovávat ostatní, a jen kvůli tomu srabu, ve kterým teď žije, o tom ani sám neví. Ale teď mi promiň, musím už jít. Frantovi docházej ponožky, tak mu je potřebuju vyprat, aby mi doma nechodil ve starejch smradlavejch.“

Rozloučili jsme se a zamířili ke svým domovům. Netušil jsem, jestli se tomu bezdomovci někdy podaří vrátit do normálního života, ale jedno jsem věděl určitě. Jestli má někdo z nás tří, co jsme tam stáli u stánku s pečivem, dobré srdce, tak je to Maruška.