Služkou proti své vůli?

Poprvé jsem si Martina všimla před léty u nás v pekařství na kraji města u autobusového nádraží. Začal se tam stavovat pravidelně pár minut po sedmé hodině a kupoval si snídani cestou do práce.

Vzhledově byl celkem nenápadný, ale na rozdíl od mnoha ostatních vždy slušně pozdravil, usmál se, poprosil jednou o koláč, podruhé o pár buchet, jindy o plněnou bagetu, zeptal se, jak se mi daří, poděkoval a zmizel. Tak jednou, dvakrát za týden přišel i později odpoledne, nechal si uvařit kávu, odnesl si ji ke stolku v rohu prodejny, pomalu upíjel, četl si a hlídal hodiny, aby mu neujel autobus. Přitom si pro mě pokaždé našel pár milých slov a já si nemohla nevšimnout, jak co chvilku pozvedne oči od své knihy a nenápadně mě pohladí pohledem.

Já jezdila do pekařství autem a jednoho rána, asi tak tři měsíce poté, co se tam Martin objevil poprvé, jsem málem nedojela. Začal mi vynechávat motor, na parkoviště jsem dorazila několika posledními přískoky a celý den řešila, jak se dostanu zpátky domů. Samozřejmě jsem mohla jet tramvají, ale to by mi místo patnácti minut trvalo s přestupem tři čtvrtě hodiny, a hlavně jsem tam nechtěla nechávat auto přes noc, to místo nemělo dobrou pověst. Ten den se tam Martin stavil odpoledne, všiml si mého zoufalého telefonování, nabídl pomoc, zakutil cosi v motoru a během dvou minut auto opravil. Když jsem se ho pak ptala, jestli je automechanik, odpověděl, že ne, prodává v centru v knihkupectví, ale že šlo jen o uvolněný kabel a nebylo to nic složitého.

Tahle drobná příhoda způsobila, že jsme se dali do řeči, a od té doby jsme si povídali pokaždé, když se u nás Martin stavil odpoledne a já měla zrovna volnou chvilku mezi náporem zákazníků. Cítila jsem, že mezi námi cosi vzniká a měla jsem dilema. Byla jsem rozvedená z hodně nevydařeného manželství, mám-li to říct napřímo, v pětačtyřiceti létech jsem po dlouhé době nadějí na zlepšení utekla od hrubiána alkoholika a zařekla se, že už s mužskými nechci nikdy nic mít. Ale v Martinově přítomnosti mi bylo najednou dobře a i z těch krátkých rozhovorů v pekařství jsem cítila, že mi dává něco, co mi v manželství vždy chybělo.

Sice to Martinovi dalo se mnou dost práce, ale byl trpělivý, a tak se mu podařilo mě po čase vytáhnout na večeři do nedaleké pizzerie. Tam jsem se dozvěděla, že je o deset let starší než já, nikdy se neoženil a po smrti svých rodičů žije už dlouho sám v malém domku kus za městem. Po pizzerii následovalo několik dalších schůzek, někdy jsme zašli do vinárny, jindy jen tak courali městem podél řeky, potom si v neděli udělali výlet do přírody a na zámek. Já se najednou cítila jako ta tvrdá skála, která odolá prakticky všemu a podlehne až drobným kapičkám vody, dopadajících na ni s nekončící pravidelností. Má protimužská pevnost definitivně padla v den, když jsem měla narozeniny, Martin mě překvapil obrovskou kyticí růží, já ho poprvé pozvala k sobě domů a zjistila, že jeho náruč je ke mně stejně laskavá jako jeho slova.

„Martine, vezmeš už mě taky konečně k sobě domů?“ Zeptala jsem se zcela otevřeně po nějaké době partnerství, spočívajícího v občasných společných nocích v mé garsonce, dvoudenních výletech, když jsme měli oba volno a v jedné týdenní dovolené v Beskydech. S Martinem mi bylo moc hezky, měla jsem ho ráda, jen jsem nedokázala pochopit, proč mi nikdy neřekl, abych ho navštívila. Nebyla to jen přirozená ženská zvědavost, cítila jsem, jakoby přede mnou něco tajil a začala jsem to vnímat jako stín na našem vztahu. Už jsem to párkrát naťukla dřív, on to vždy zamluvil s tím, že nemá doma uklizeno a že si to tam musí dát do pořádku dřív, než tam bude moct vzít dámu svého srdce. Pokaždé použil slova, která mě odzbrojila, ale tentokrát jsem už trvala na svém, nacpala ho do auta se slovy, ať říká, kudy mám jet, a vyrazili jsme.

Martin se stáhl do sebe, krom krátkých slov „doleva, doprava“ mlčel, já poznala, že dostal z něčeho strach a připravila jsem se na nejhorší. Nakonec, když jsme se blížili, řekl jen: „Eliško, prosím tě promiň, je to támhleten žlutý dům, a jestli se se mnou budeš chtít rozejít, tak mi to řekni rovnou.“

Zpočátku mi jeho slova nedávala smysl, maličkou zahrádku měl sice skromnou, prakticky bez květin, ale vkusně upravenou. Šok jsem utrpěla až uvnitř. Dodnes nedokážu pochopit, jak mohl mít vždy čistě a vkusně upravený inteligentní mužský doma takovej šílenej bordel. To nebylo jen od včerejška neumyté nádobí nebo nevyžehlené prádlo. Byly to hory všeho možného, v nichž se proplétaly zmačkané kusy oblečení s balíčky načatých těstovin, a na jejichž vrcholcích se skvěla buď židle s ulomenou nohou, nebo poházené kusy nářadí. Jediné, v čem měl Martin pořádek, byla jeho domácí knihovna.

„Proboha, Martine, jak v tomhle můžeš vůbec žít?“ Spráskla jsem ruce a čekala, jestli na mě zpod největší hromady nevykoukne myš.

„Já... já na to prostě nejsem. Dě... dělám vždycky jen to nejnutnější. Já... já tě miluju, Eliško, odpusť mi to, jestli... jestli můžeš, prosím,“ koktal Martin, kleknul si mi k nohám a sepnul ruce, jako kdyby čekal, že šáhnu pro nůž, který na mě pokukoval zpod starého roztrhaného svetru a že mu na místě useknu hlavu.

No, neustála jsem to, bylo to na mě silný kafe, mlčky jsem se otočila na podpatku, nasedla do auta, překročila snad všechny dopravní předpisy, odfrčela domů, tam za sebou zabouchla dveře a rozbrečela se. Konečně jsem našla mužského, který mě má rád, se kterým je mi dobře, ale je to takový bordelář, že s ním snad nedokážu být.

Když jsem se vybrečela a vyvztekala, položila jsem si otázku, co dál. Dlouze jsem přemýšlela a dospěla k názoru, že mi tímhle Martin otevřel oči a přiměl k poznání, co vlastně sama chci a co nechci. Ano, zůstanu s ním, budu s ním chodit a spát, budu si užívat všechno, co mi je schopen dávat a oplácet mu to stejnou mincí, ale nikdy s ním nebudu bydlet v jedné domácnosti. Ty máš své, já mám své, ty se staráš o sebe, jak umíš a neumíš, já se starám o sebe, jestli ti to vyhovuje, tak buď se mnou, jestli ne, tak mi zmiz ze života i z pekařství. Dokáže to on? Dokážu to já? Budu se umět přenést přes to, co všechno jsem dnes viděla? Budu, už jsem v životě zažila daleko horší věci, a ty mi za tohle stojíš. Nedovedu si představit a nepředpokládám, že bys sis to tam uměl dát někdy do pořádku a nepočítej s tím, že bych ti to tam někdy uklidila já. Přece ti nebudu dělat služku.

Když jsem si tohle všechno sesumírovala, musela jsem se celé té situaci a nám dvěma začít smát. Sedla jsem do auta, jela zase za Martinem, tentokrát už v klidu a bez dopravních přestupků, našla ho, jak se marně snaží uklidit aspoň to svoje nářadí, vzala jsem ho za ruku, znova nacpala do auta a rozjela s ním směrem do města. Hned cestou jsem mu nahlas pověděla všechno, co jsem si prve sesumírovala a on to kupodivu zcela bez protestů přijal. Oběma se nám ulevilo, jako když se pročistí po bouřce vzduch, z auta jsme vylezli s dobrou náladou, asi hodinu courali venku a pak skončili u mě. Martin byl té noci snad ještě něžnější než kdy dřív, jen se přede mnou za ten svůj domácí bordel pořád trochu styděl a já mu musela slíbit, že už k němu nikdy nepřijdu na návštěvu.

***

Svůj slib jsem však nesplnila, osud nakonec všechno zařídil jinak. Volné partnerství, takové, jaké jsem mu toho dne navrhla, jsme si užívali několik dalších krásných let a já se za tu dobu mnohokrát přesvědčila o tom, že není důležité, jestli má Martin doma uklizeno, ale jestli mě má rád a jak se ke mně chová.

Jenomže na konci tohoto období ho náhle postihla těžká mozková mrtvice, po níž zůstal tělesně ochrnutý, a přede mnou opět vyvstala otázka, co dál? Mám být mrcha a vykašlat se na něj, ať se jde trápit někam do ústavu? Nebo se o něj mám postarat, když je to můj partner, přestože jsme nikdy nebyli v pravém smyslu spolu a neokusili společnou domácnost?

Rozhodla jsem se prakticky okamžitě, udělala jsem to, co jsem udělat nikdy nechtěla, pustila garsonku, nastěhovala se k Martinovi do jeho domku kousek za městem a doufala, že mě ten jeho bordel neudusí. Teď už byste to tam nepoznali, zahrádka je plná květin a vnitřek uklizený jako klícka. Byla to sice dřina, ale za ten úsměv a pohlazení očima, jak se na mě Martin každý den dívá ze svého pojízdného křesla, mi to stálo a stojí pořád. Akorát to kafe mu musím dělat jenom do půlky hrnku, aby si ho mohl donést k ústům roztřesenou levou rukou, kterou jako jedinou dokázal po dlouhých rehabilitacích trochu rozhýbat.

A teď už mě omluvte, prosím, dnes přišla Martinova nová kniha z knihkupectví, kde dřív pracoval. Budu mu z ní nahlas číst, přitom ho držet za ruku, pak se zaposlouchám do jeho hlasu a zahledím do hlubokých podmanivých šedých očí, kterými mi kdysi tak učaroval.