Slovensko je jediná země eurozóny, kde jsem si v restauraci nepřipadal jako chudý příbuzný

Občas si člověk vyrazí někam na dovolenou a kupodivu i tam potřebuje nějak jíst. Samozřejmě si může kupovat potraviny po obchodech a požvýkávat je někde na ulici nebo si je odnést tam, kde zrovna bydlí.

Naplnit batoh rohlíky a paštikou nebo baleným sýrem, přidat jablíčko, k tomu lahev pití. Vyrazit na výlet, v cíli si místo restauračky u jezera sednout někam opodál a tam tiše schroustat své zásoby. Ano, i tak to jde a mnozí z nás to tímto způsobem snad dělají, aby nemuseli dát v přepočtu nějakou pětistovku za obyčejný oběd. Anebo se pro jednou, pro dvakrát rozšoupnou, zachutná jim, přidají ještě nějaké to pivko nebo dezert. A pak jen koukají, jaký si udělali vichr ve šrajtofli nebo jak protočili svou platební kartu. A nejde jen o země eurozóny, v takové Británii, Dánsku a leckde jinde je to podobné.

Možná to neplatí pro celou eurozónu, například v pobaltských zemích jsem nikdy nebyl a tamní ceny v restauracích neznám. Na Slovensku to ještě jakž takž jde, restaurační ceny se kterými jsem se nyní setkal, jsou srovnatelné s našimi. Možná o kousíček vyšší či nižší, záleží na místě, kam člověk zrovna zapadne a trochu nám to kazí uměle udržovaný kurs eura na 27 korunách.

Nyní bych se měl pokusit o seriózní rozbor, proč tomu tak je. Proč jsme za víc než čtvrt století nedokázali tyhle země aspoň maličko dohnat například ve výši průměrných platů. Možná bych se dobral kamsi ke ztraceným tisícům miliard, rozkutálených do kapes mocných a nepoctivých. Pak bych se měl zkusit zamyslet nad tím, jak to bude dál a položit si otázku, jestli si za pár let na dovolené i na tom Slovensku nebudeme připadat podobně jako třeba ve Francii. Ale to bych se dobral jen k nějakým spekulacím, kterými bych akorát otrávil sám sebe i vás.

Tak toho raději nechám a pro zlepšení nálady nabídnu pár úplně obyčejných fotografií, pořízených právě na tom malebném Slovensku.

Vodopád ve vesničce Lúčky na středním Slovensku poblíž Liptovské Mary.

Z dálky vypadal jako socha. Když jsem se přiblížil, nasadil ještě důstojnější výraz.

V Bešeňové vypadá Váh jako docela maličká říčka.

Kvačanská dolina.

Odpolední Liptovská Mara.

Je tu krásně. Kašlu na jídlo, doženu to doma.

Článek s dalšími obrázky z Liptovské Mary je k nalezení zde.