Slepá spravedlnost

Můj bratr Jakub byl o čtyři roky starší než já, a když nás v jeho necelých osmi létech definitivně opustil náš otec, svým naivním dětským způsobem se rozhodl, že ho v naší rodině zastoupí.

„Mami, já ti budu pomáhat s domácností a s Filipem, budu sám chodit nakupovat a postarám se, aby ses netrápila!“ Prohlásil jako nějaký dospělý člověk a myslel to smrtelně vážně. Nebylo divu, přece jen už byl dost velký na to, aby rozpoznal všemožné útrapy, které působil náš otec mamince, a nekompromisně se postavil na její stranu.

Maminka přijala Jakubova slova se shovívavým úsměvem, poděkovala mu a neodmítla. Moc dobře věděla, jakou mu udělá radost a posílí jeho sebevědomí, když mu bude přidělovat drobné úkoly, které on hravě zvládne a jí to aspoň trochu usnadní život matky samoživitelky. Samozřejmě, že mu nemohla dovolit, aby mě třeba vodil přes rušnou ulici do školky, a pak sám pokračoval do školy, ale naučila ho například obsluhovat pračku nebo ho posílala na drobné nákupy do krámu na druhém konci našeho bloku. Dokázala odhadnout, kolik mu toho může „naložit,“ aby ho nebrzdila v učení a v jeho ostatních dětských aktivitách, a pokaždé mu za všechno poděkovala.

Později se Jakub stal i jakýmsi mým přirozeným ochráncem, který nedopustil, aby si ke mně ostatní kluci něco dovolovali, však víte, jak to mezi dětmi občas chodí. Ať už Jakub pomáhal mamince nebo mně, bylo vidět, jak je na své počínání hrdý a nikdy za to nic nechtěl.

V některých rozvedených manželstvích připadnou děti rodičům do střídavé péče, v jiných si je ten, kterému nejsou přiřčeny, bere k sobě na určité dny, například ob víkend. U nás tomu bylo jinak, otec o mě a o Jakuba neprojevil pražádný zájem, jen platil výživné, a to ještě většinou se zpožděním. Soud po jakés takés dohodě rozdělil společný majetek, tehdy družstevní byt připadl mamince, auto otcovi a víc už toho moc nebylo. Po rozvodu nám otec zmizel ze života, nikdy za námi nepřijel, nikdy nás k sobě nepozval, ani nám nic neposlal a nebýt těch alimentů, ani bychom nevěděli, že vůbec existuje. Údajně se měl dát dohromady s nějakou mladší ženou, která ho vysála jak pavouk mouchu, poté odkopla, a prý mu ani nedokázala vystrojit pohřeb, když předčasně zemřel na infarkt.

My s Jakubem mezitím dospěli, já se oženil a založil rodinu, ale můj bráška zůstal s naší maminkou. Ta na něj po rodinné poradě přepsala náš starý byt, který mezitím přešel do osobního vlastnictví, prý kdyby se s ní něco stalo. Já s tím problémy neměl, žil jsem svůj život a poté, co Jakub celá ta léta pomáhal mně i mamince, jsem to považoval za samozřejmost. Však i teď v naší dospělosti jsme zůstali bratry jaksepatří, často se scházeli buď u nás nebo u maminky s Jakubem, podnikali společné akce a pomáhali si, kdykoli bylo potřeba.

***

„Jakube, bráško, ty starej bojovníku, kterej se nikdy ničeho nebál, ty to dáš. Musíš to dát!“ Pevně jsem sevřel bratrovu ruku, a i když mi bylo jasné, že je konec, tohle jsem mu prostě musel říct. Maminka seděla na kraji Jakubovy nemocniční postele, hladila ho po tvářích a v očích se jí zračily slzy.

Všichni jsme tušili, že jde o rozloučení. Bylo to strašně prudké a rychlé, od první diagnózy Jakubovy zhoubné nemoci uplynuly sotva tři měsíce, a teď byl jeho odchod nablízku, ani moderní lékařská věda mu nedokázala pomoct.

A Jakub? Ten nezdolný a nezničitelný člověk si navzdory osudu, útrapám, kterými prošel a bolesti, kterou musel protrpět, dokázal zachovat smysl pro humor. S námahou otevřel oči, pokusil se o úsměv a tiše zašeptal: „Maminko, Filipe, rád bych, ale tohle nedám. Ten nahoře volá, asi mě potřebuje někde jinde. Jen o jedno vás prosím, netrapte se kvůli mně, tohle je osud, který se nedá zlomit.“

Druhý den náš milovaný Jakub v tichosti zemřel.

***

„Vzhledem k tomu, že zesnulý Jakub Svoboda nezanechal žádnou závěť, neměl svou vlastní rodinu a jeho otec už nežije, dědictví připadá vám, paní Svobodová, jakožto jeho matce,“ informovala nás úředním tónem právnička při dědickém řízení. Poté jaksi zlidštěla a o poznání tišeji pravila: „Neoficiálně vám můžu říct, že máte velké štěstí. Pokud by byl váš bývalý manžel, takto otec zesnulého ještě naživu, tak jakkoli o vaše děti ztratil veškerý zájem, dědil by i on. Tak praví zákon a i když to možná zní nespravedlivě, byli bychom proti němu bezmocní.“

„Filipe, jestli tomu dobře rozumím, tak tvému tátovi by připadla půlka bytu, ve kterém bydlím a já bych si ji od něj musela odkoupit, teda pokud by na to vůbec přistoupil.“ Pravila maminka večer po dědickém řízení, když jsme ji pozvali k nám. Byla silná. Od Jakubova pohřbu uplynula už nějaká doba a musím říct, že maminka se navzdory hlubokému smutku držela statečně. Sám jsem si nedokázal představit utrpení rodiče, který přijde o milované dítě, a jakkoli to na sobě maminka nedávala znát, já hloubku jejího smutku bytostně vnímal. Vždyť sám jsem se trápil podobně jako ona. Jediní lidé, kdo ji i mě drželi nad vodou, byla moje manželka a naše dvě malé děti, maminčina vnoučata.

„Rozumíš tomu dobře, mami, spravedlnost je slepá a nebere ohledy na mezilidské vztahy. Ale neřešme, co by bylo kdyby, dívejme se do budoucnosti, a my s Monikou,“ krátce jsem pohlédl na svou ženu, „tě vnímáme jako naší součást. A vůbec, už jsi mi to jednou odmítla, ale zeptám se tě znovu, nechceš se přece jen třeba aspoň na čas nastěhovat k nám?“

Maminka jen zavrtěla hlavou, vydala se na cestu, a i když to neměla daleko, dovolila mi, abych ji doprovodil domů.

Následující noc se stalo něco velmi zvláštního, jak mně, tak i mojí mamince se zdál prakticky stejný sen. Viděli jsme v něm Jakuba, vzdaloval se od nás, šel po cestě, na jejíž jedné straně byl hluboký les, na druhé se rozprostírala rozkvetlá louka a o kus dál byl malý rybníček. Vše bylo prozářené vlahým jarním sluncem a provoněné čistou přírodou, skoro to dělalo dojem, jako by šlo o obraz z jiného světa, lepšího než je ten náš. Po chvilce zřejmě Jakub vycítil náš pohled, otočil se, na chvilku se zastavil a zvesela nám zamával. Poté zmizel za zákrutem cesty.

„Je možné, aby se dvěma lidem nezávisle na sobě zdál ve stejnou chvilku prakticky totožný sen?“ Položili jsme si s maminkou otázku. Odpověď jsme nenalezli, ale bylo nám jasné, že ať už se Jakubova duše nachází kdekoli, je tam šťastná, a pro nás pozůstalé se definitivně uzavírá jedna kapitola života, aby se mohla otevřít další.