„Single“ lidé

Jarka a Tomáš žijí single, tedy každý ve své jednočlenné domácnosti. Oběma jim je lehce přes třicet, mají dobré postavení ve svých zaměstnáních, a kariéra je pro ně v současné době důležitější, než společný život s případným založením rodiny. Tak jednou za týden se setkají, zajdou spolu za zábavou nebo za kulturou, někdy svůj společný večer zakončí v náručí v bytě jednoho z nich dvou. Asi dvakrát spolu byli na krátké dovolené. O společných plánech do budoucna zatím moc neuvažují.

Marek a Pavla jsou ze stejné věkové kategorie, jako Jarka s Tomášem, též žijí single, ale neznají se navzájem, a ani jeden z nich nemá v současné době známost. Oba mají za sebou několik kratších či delších nevydařených vztahů. Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že Pavla hledá dál, doufá v nalezení někoho pro společnou cestu životem, kdežto Marek rezignoval. Předchozí špatné zkušenosti ho odradily, a nyní si žádnou další partnerku nehledá.

Také Martina s Kamilem žijí single životem, oběma bude za pár let šedesát. Martina byla pětatřicet let vdaná, společně se svým manželem vychovala dvě děti, před pár léty ovdověla. Tvrdí, že na nějaký další vztah je už stará, a žádného dalšího muže už nehledá. Kamil se za celý svůj dosavadní život neoženil, a ani neměl dlouhodobou známost. Až do svých padesáti žil se svými rodiči, respektive už jenom s maminkou, posledních sedm let po její smrti žije sám. Má sice nějakou známost, rozvedenou paní sobě přiměřeného věku, ale stále se nemůže rozhodnout, jestli s ní má začít žít pod jednou střechou, případně si ji na stará kolena dokonce vzít.

Žít single se stalo trendem dnešní doby. Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2010 nejvíce jednočlenných domácností v Praze, konkrétně 38,5%, nejméně v Jihomoravském kraji, přibližně 22,2%. Z celosvětového pohledu jsou na špici metropole rozvinutých zemí, podíl single lidí v New Yorku, Paříži a Londýně prý činí až 70%.

Zkusím se na naší šestici podívat svou poněkud zaujatou optikou člověka, který je bezmála čtyřicet let ženatý, a který si nedovede dost dobře představit, že by žil sám.

Jarku a Tomáše na jedné straně chápu, mám je za lidi „společensky zodpovědné,“ kteří se rozhodli nezaložit rodinu dřív, než budou finančně zabezpečení. Na druhé straně je však otázkou, zda se časem dokážou vzdát části svých profesních kariér ve prospěch rodinného života, nebo zda si jednoho krásného dne půjde každý svou cestou. Jarce mohou například začít tikat biologické hodiny, a pokud nepřesvědčí Tomáše ke společnému potomkovi, může si začít hledat někoho jiného. Pokud bych byl na Tomášově místě, asi bych se už dávno začal snažit přesvědčit Jarku ke společnému bydlení, byť třeba zatím bez dítěte, a kdyby se mi to nepodařilo, nejspíš by mi došla trpělivost a rozešel bych se s ní.

Lidí jako Pavla je spousta, žen i mužů. Bez ohledu na to, jakým dílem si své předchozí nezdary zavinili či nezavinili sami, hledají dál a doufají, že jednou naleznou toho pravého nebo tu pravou. Nezbývá, než jim popřát úspěch, a poté mnoho štěstí a hlavně vzájemné tolerance ve vztahu.

Marek je možná člověk pesimistické povahy, když se nechal svými předchozími karamboly odradit od dalšího hledání. Snad je to i dobře, protože žít se zarytým pesimistou po boku není nic příjemného, ani praktického. Ale třeba se mýlím, jeho zkušenosti byly tak zlé, že by „porazily i vola,“ a Marek je natolik silný, že svůj postoj k ženám časem přehodnotí.

Martina je příkladem ženy, která buď byla po celý svůj manželský život šťastná a nyní už nechce riskovat, že si „pokazí dojem,“ případně chce zůstat věrná odkazu svého manžela. Nebo pro ni bylo manželství pravým opakem, jakýmsi slzavým údolím, ze kterého se z nějakého důvodu nedokázala či nechtěla vymanit. Nyní je ráda, že má od chlapů pokoj a už na tom nechce nic měnit.

Kdybych byl v kůži té nejmenované rozvedení paní, která má známost s Kamilem, asi bych ze vztahu rychle vycouval. Kamil je mamánek, skoro celý život zvyklý na maminčino opečovávání, které z něj za těch pár let samostatného života mohlo vyprchat jen stěží. Pokud se s ní vůbec někdy dokáže rozhodnout spojit svůj život, bude od ní téměř jistě vyžadovat takovou péči, na jakou byl dříve zvyklý.

Mám-li to nějak shrnout, musím se přiznat, že se do dnešní doby asi moc nehodím. Obávám se, že bych nedokázal být ten správný singl, který k sobě nepotřebuje partnerku pro život v časech dobrých i v časech zlých.