Silvestrovská petarda

„Irenko, strejdovi Jardovi bouchla petarda v ruce a vypadá to dost blbě, zrovna ho vodvezla houkačka... Ne, nevolej si taxík, teď je celej národ vožralej a ještě by se ti něco mohlo stát. My to tu nějak zvládnem.“

Onu silvestrovskou noc, kdy se lámal letopočet, se i v Ireně něco zlomilo. Leč nepředbíhejme událostem.

V září roku 1999 přibyla ke Standovi do třeťáku na gymplu nová kočka. Tehdy si ve svých sedmnácti vlastně poprvé uvědomil, že na světě existuje také něco jiného než volejbal, maminčiny řízky a kamarádi. A taky trochu než škola, samozřejmě. Hormony vzplály, chemie jeho mozku se zbláznila a on se bez sebemenšího předchozího varování beznadějně zamiloval. Měl štěstí, ani on nebyl své právě objevené krásce lhostejný, a tak se z Ireny a Standy stal páreček mladých vrkajících holoubků.

„Však já si počkám, až mi dozraješ,“ škádlívala Irena svého drahého ve chvílích, kdy se z pozorného gentlemana a jemného milence z minuty na minutu změnil v puberťáka těžkého kalibru. Očima se sice pokaždé smála, ale duši jí v takové chvíli halil stále hlubší a hluší stín. Vše nakonec vyvrcholilo oné osudné silvestrovské noci, kterou strávila v domku jeho rodičů společně s pár přáteli ze sousedství.

Rok s dvojkou a třemi nulami vtrhl do lidských životů a převzal nad nimi vládu. Bouchlo šampaňské, sklenky cinkly a po krátkém pobytu venku se všichni vrátili ke společenským hrám, které rozjeli před půlnocí. Společnost se rozdělila, dámy vesele švitořily nad kanastou, pro pány se svět proměnil v mariášové trumfy a hlášky. A najednou do toho všeho zazvonil v rohu na stolku telefon.

Irena si vyslechla tu smutnou zprávu od maminky a rozbrečela se. Když se trošičku uklidnila, svěřila se ztichlé společnosti. Pohledy plné účasti, nikdo ani náznakem nežertoval, zazněla otázka, jestli přece jen nechce nějakým způsobem dopravit domů. „Ne, ne, zůstanu tady. Nezlobte se na mě, půjdu se na chvilku uklidit do Standova pokojíku.“ Ve dveřích hodila kratičký prosebný pohled na svého milého, doufala v jeho konejšivou náruč. „Tak fajn, pánové, můžeme zase začít hrát,“ zazněla k ní jeho slova, silně ztlumená masivní dveřní výplní. V pokojíku se jí slzy znovu vhrnuly do očí, a aniž si to možná plně uvědomila, jejich hořkost chutnala víc odplouvající láskou než tou nešťastnou strýcovou petardou.

V lednu jí už ani nevadilo, že se se Standou moc nevídá, a když se o jarních prázdninách seznámila s jedním mladým inženýrem, její první lásce odzvonila hrana.

***

Dobrý den,

pokud jste paní Irena Svobodová, která roku 2001 maturovala ve 4.B na gymnáziu Přemysla Otakara II., tak si Vás dovoluji pozvat na první třídní sraz po 15 létech. Po dlouhém pátrání se mi podařilo získat kontakty na většinu tehdejších našich spolužáků a s přípravným výborem jsme se rozhodli uspořádat setkání v restauraci Na růžku vedle bývalého gymnázia, kam jsme se tak rádi chodili ulejvat z matyky a fyziky. Sraz se uskuteční 15. února od 18 hodin, účast přislíbili i matykář s fyzikářem.

Pepa Novotný, alias myšák

PS: Pokud jste někým jiným, prosím, přijměte moji hlubokou omluvu za zdržování.

Mail tohoto znění obdržela Irena na sklonku ledna letošního roku, podobný dorazil i Standovi.

Nevím, jestli to byla náhoda nebo nevyzpytatelná síla podvědomí, kdo svedl kroky těch dvou k malému stolku se dvěma židlemi v klidném koutku restaurační místnosti. Počáteční halas poněkud utichl poté, co všichni zjistili, kdo je vlastně kdo a přestali se navzájem ujišťovat, jak vypadají stejně mladě jako kdysi. Irena se Standou trochu nespolečensky přestali vnímat vyprávění svých bývalých spolužáků a mezi jejich očima začalo narůstat podivné, jakoby elektrostatické napětí.

„Víš, Stando, ten můj inženýr, jak tehdy do mého života náhle přišel, tak zase po čase náhle odešel,“ rozpovídala se, povzbuzena jeho otázkou, spíš náznakem. Sklenku vína podržela proti světlu, až v ní temně zajiskřilo a pokračovala: „Akorát si u mě zapomněl poklad. Teď mi ji hlídají mamka s taťkou, za chvilku ji dají spát.“

„Abych ti řekl pravdu, Ireno, já se ještě neoženil. Ale jo, pár známostí jsem měl,“ zareagoval na její lehce zdvižené obočí, „ale, víš, já nevím, jestli ti to můžu říct.“ „Pst,“ položila si prst přes rty, „řeknu to za tebe.“ A pak si dala záležet na škádlivém tónu, kterým k němu mluvívala kdysi: „Přiznej se, že ty jsi žádnou takovou jako já nenašel.“ Neodpověděl. Tiše si srkl bílého, zavřel oči a hned je zas otevřel. Elektrostatické napětí jejich pohledů dosáhlo vrcholu a jediný fyzikář poznal, že musí nastat nevyhnutelné. Neviditelná jiskra přeskočila a kolo jejich soukromých dějin se otočilo o šestnáct let zpátky.

A jak to nakonec dopadlo se strejdou Jardou a jeho zraněním z toho nešťastného přelomu letopočtů? Nu, odsvědčit někomu na svatbě lze bez problémů i s chybějícím malíčkem na levé ruce.