Si snad děláte ... legraci!

Autobus právě míjel zastávku na znamení kousek od hranice Prahy. Dáma barokních tvarů uťala vodopád slov, určených své štíhlé kamarádce, vyskočila ze sedačky a spěšně stiskla příslušné tlačítko.

Bylo pondělní ráno, na jedné straně velké širé rodné lány, na straně druhé velká širá hnusná plechová hala. Vše se utápělo ve tmě, zapadající měsíc neměl šanci vykřesat ze scény za okny autobusu ani špetku malebnosti. Pohyb té dámy mě vytrhl z podřimování a já nechápal. Jak se může někdo tak výrazných barokních tvarů takovou rychlostí vymrštit ze sedačky a přemístit až k tlačítku, vyzývajícího řidiče k zastavení v zastávce na znamení? A jak může někdo po řidiči chtít, aby zastavil v zastávce na znamení, když on tuto právě míjí?

Zřejmě ani řidič nechápal požadavek barokní dámy. O pondělním ránu bývají lidé občas nedůtkliví, on si to její počínání snad vzal jako urážku své osoby a hezky od plic si ulevil: „Si snad děláte prdel!“

Barokní dáma ztvrdla ve svém pohybu a v rysech. A poté se, tentokrát už rychlostí, která příslušela jejím rozměrům, začala pomaličku přesouvat úzkou uličkou dopředu. Boky si proklestila cestu mezi přečuhujícími rameny sedících cestujících a jakoby s definitivní platností zaparkovala své obrovské pozadí vedle prostoru pro řidiče. „Tak a teď ho bude svým tělem nutit, aby otočil autobus a odvezl je zpátky k té hnusné plechové hale,“ vytanula hrůzná představa v mé rozespalé mysli. Kupodivu byla mylná.

„Nebuďte na mě sprostý,“ prohlásila, až se celý autobus rozrezonoval jejím hlasem. Výhružně zatřásla velikánskými prsy, aby svým slovům dodala ještě větší váhu, až se zapadající měsíc za okny maličko zhoupnul. Řidič se však nedal: „Máte si vzpomenout včas, přece do té zastávky nebudu couvat.“ Ó, jak se ten muž mýlil. Barokní dáma jen pohodila hlavou: „Nikdo po vás nechce, abyste couval, ale byl jste na mě sprostý!“

Vzduch zhoustl a bůh, ví, jak by se celá situace vyvíjela dál. Naštěstí jsme dojeli do další zastávky a barokní dáma společně se svou štíhlou kamarádkou spěšně opustila vůz.

Nu což, pondělní rána dokážou být chmurná, a tak se nedivme aktérům této příhody za jejich jednání.

Být to třeba dnes ve středu, dámy by možná nezabředly tak hluboko do svého rozhovoru, včas stiskly tlačítko a v pohodě vystoupily u hnusné plechové haly, v níž zřejmě pracují.

Anebo v pátek před víkendem? V pátek by řidič určitě nenadával. Usmál by se a gentlemansky dámám po pozdním znamení zastavil na kraji silnice kousek za zastávkou na znamení. Té s velkým pozadím by galantně políbil ručku, ona by mu poděkovala pukrletem. A nad celou tou pohádkovou scénkou by se do ranní tmy usmíval zapadající měsíc.