Sexuální symbol

„Honzo, co tě napadne, když vidíš kojící ženskou?“ Zeptala se mě Maruška a zadumaně si lokla z kelímku kouřící kávy, na kterou jsme se stavili cestou z práce venku u stánku s pečivem.  

Hlavou mi prolétly dávné vzpomínky na doby, když byly dcery maličké.

„Haló, Honzo, netvař se, že mě nevidíš, na něco jsem se tě ptala.“ Dožadovala se má krásná kamarádka odpovědi na svou otázku.

„Maruško, promiň,“ vytrhl jsem se ze vzpomínek, „odpusť mi mou nehoráznost, že jsem tě jako dámu nechal čekat, ale vrátila jsi mě v myšlenkách o pár desítek let zpátky. Napadne mě, a nezlob se, jestli to řeknu moc vzletně, napadne mě ta nejposvátnější a nejkrásnější role ženy v mateřství. Ale proč se ptáš, nechceš mi snad říct, že se chystáš...“

„No to rozhodně nechystám,“ skočila mi Maruška do řeči. A pak u vědomí mé slabosti vůči zralým ženám pobaveně dodala: „Copak jsi zapomněl, kolik mi je?“ Nakonec zvážněla: „Ale o to mi nejde, potřebovala jsem znát tvůj názor. A jestli chceš vědět, o co jde, tak poslouchej.“

***

Honzo, některým lidem fakt nerozumím. Včera jsem jela metrem, vagón byl trochu plnější, než je v téhle divné době zvykem a ke mně na trojsedačku si přisedla pěkná baculatá maminka s úplně maličkým miminkem. Měla ho na sobě v takovém tom úvazu, jak se dneska nosí, cosi mu tiše pobrukovala a ve tváři se jí zračilo štěstí. Jenomže za chvilku začalo miminko brečet a nebylo k utišení. Přes uličku na protější trojsedačce seděl obrýlený chlapík věkem tak k té baculce a taky jakási žena neodhadnutelného stáří v zářivě červeném klobouku. Když mimčo začalo nabírat, tak se brejlovec chápavě usmál očima a kloboučnice se podrážděně narovnala, jakoby zrovna v ten moment spolkla školní pravítko.

Pak zřejmě maminka pochopila, že jinak své dítko neutiší, rozepnula se a nabídla mu jednu ze svých přírodních mlékáren. Trochu mi jí přišlo líto, že se musela tak rozhalit, to víš, léto už je dávno pryč a v metru to dost studeně táhne. Ale ona si žádnou zimu neuvědomovala, jen spokojeně sledovala, jak se její mimčo soustředěným pitím uklidnilo.

Brýlatý pán jí věnoval krátký pohled a pak se zasnil úplně stejně jako ty před chvilkou. Honzo, promiň, že ti to říkám tam narovinu, ale byl o dost mladší než ty, a tak měl ve vzpomínkách k jejich rodinnému kojení o hodně blíž. Do tváře jsem mu sice přes roušku neviděla, ale v očích měl takový rozněžnělý pohled, jaký se u vás chlapů vidí jen v tatínkovských rolích.

„Prosím vás, to nemůžete počkat domů a musíte kojit zrovna tady na veřejnosti?“ Obořila se na ni úplně zničehonic ta kloboučnice se spolknutým pravítkem. Brejlovec po jejích slovech překvapeně trhnul hlavou a já, jak jsem normálně mírná ženská, jsem ji zpražila ledovým pohledem.

„Promiňte, ale máme to daleko, malá má hlad a jinak ji neuklidním,“ odpověděla jí lehce zrůžovělá baculka a obrátila oči zpátky ke svému maličkému štěstí. Bylo vidět, že jí je to vůči kloboučnici trochu hloupé, ale potřebovala klid a nehodlala se tím dál zabývat.

„Tady se nemůžete takhle odhalovat,“ nedala se kloboučnice odradit a pokračovala teď už poněkud hysterickým tónem. „Ňadra jsou sexuální symbol a někdo,“ trhla hlavou směrem k brejlovci, „by vás mohl považovat za objekt k ukojení svých chtíčů. Okamžitě se zahalte.“

„Proboha, feministka,“ prolítlo mi hlavou. Její výstup vyrušil pijící holčičku, ta se odtrhla od maminčina prsu a začala znovu natahovat. Baculka na slova kloboučnice nereagovala, měla jiné starosti, začala dcerku konejšit a snažila se jí dát znovu napít.

„Hm, paní je nejspíš bezdětná a sama nikdy nekojila,“ suše si podotknul brejlovec spíš tak pro sebe, ale dost nahlas na to, aby ho kloboučnice slyšela.

„Vy se do toho nepleťte a zmizte nebo to budu chápat jako sexuální obtěžování,“ odsekla mu kloboučnice.

Honzo, v tu ránu mi už došla trpělivost. Nechtěla jsem dělat rozruch, abych maličkou nevyrušila ještě víc, a tak jsem k té dámě v klobouku promluvila polohlasně, ale s o to větším důrazem: „Milá paní, vy asi vůbec neznáte mužské, protože jinak byste dobře věděla, že jestli některý z nich považuje kojící ženu za sexuální symbol, tak to není chlap, nýbrž debil. A jestli má odsud někdo zmizet, tak to rozhodně není támhleten gentleman,“ teď jsem pro změnu já trhla hlavou směrem k brejlovci, „ale vy sama. Copak nevidíte, že ta maličká začala usínat a vy jste ji vyrušila?“ A nakonec jsem ji obdařila tak mrazivým pohledem, že by se na něm daly dělat kostky ledu do pití.

Kloboučnice byla asi zvyklá, že jí ženské poslouchají, chlapi se jí bojí a tohle moje divadelní vystoupení rozhodně nečekala. Začal jí přeskakovat hlas: „Ale to přece nejde... Vždyť tady nemůžeme žít jako v předminulým století...“ Pak zvedla hlavu, rozhlídla se kolem sebe, zjistila, že jsme na Můstku, vykřikla už jenom: „ježíšmarjá“ a vystřelila ven. Prolítla zavírajícími se dveřmi na poslední chvíli, až se jí do nich přivřel kabát a jak s ním zvenku musela cuknout, aby ho vytáhla, nejspíš na chvilku odhalila své sexuální symboly, teď už zcela nedostatečně zakryté jen pořádně tlustým svetrem.

Metro se dalo do pohybu a brejlovec opět suše podotknul svým sotva slyšitelným hlasem: „No, tebe bych teda chtěl mít doma ty krá...lovno zeměkoule.“

„Dík,“ špitla boubelatá maminka mým směrem a vrátila si maličkou ke své přírodní mlékárně. Ta si už jen trochu cucnula a konečně se propadla do spokojeného spánku.

***

„A já? Honzo, mně ti vlastně přišlo té kloboučnice líto a napadlo mě, že asi nikdy v životě nenarazila na žádného normálního mužského. Pak jsem si řekla, že se tě musím zeptat, jestli jsem jí to s tím chlapským názorem na kojící maminu vpálila správně a jsem ráda, žes mi to potvrdil.“ A potom ta moje krásně plnoštíhlá blonďatá společnice dodala s potutelným úsměvem: „Ale moc na mě nekoukej, já už to kojení fakt radši přenechám mladším ročníkům.“

Zafoukal studený vítr, rozpršelo se a my se vydali ke svým domovům. Rozloučili jsme se s tím, že jakmile to bude zas možné, skočíme si na to kafe do naší oblíbené cukrárny a vylepšíme si ho pořádným větrníkem.