Sex za protislužbu

„Mirku, prosím tě, mohl by ses mi podívat na světlo v předsíni? Vyměnila jsem žárovku, ale pořád to poblikává, zhasíná, já tomu nerozumím, ani ze schůdků tam pořádně nedosáhnu a na řemeslníka prostě nemám.“

No, nemám, tak už to je. Skoro šedesátiletá ženská bez chlapa, zato s nemocnými zády, která celý život dělala jen obyčejné práce. Možná si řeknete, že jsem byla líná, když jsem nešla studovat, špatná manželka, když jsem utekla od hrubiána a nevalná matka, když jsem vychovala syna, který je samá kariéra a o mě nestojí. Teď na stará kolena uklízím, přemáhám bolesti zad a nepodařilo se mi najít doktora, který by mě dal pořádně dohromady. Teda jestli to vůbec jde. Bydlím v pronajatém bytě, ceny jdou pořád nahoru a já jsem ráda, že vůbec vyjdu. Ne, nekňourám vám tady, jenom se snažím vysvětlit, jak to se mnou je, pak mě možná pochopíte, až vám řeknu i to druhé.

„Jasně, Lenko, kouknu se ti na to světlo, ale nejdřív zítra, dneska to nestíhám,“ odpověděl mi soused Mirek, co bydlí s rodinou o patro níž a se kterým se trochu znám. Jenomže ze zítřka byl najednou týden, chápu, že toho má Mirek hodně a já pro něj nejsem důležitá. Proč bych taky měla být, zaplatit mu to nemám z čeho, přece ho nebudu urážet nějakou stokorunou a víc bych mu dát nemohla. Nebo pytlík dobrého kafe či mu upéct buchty? Jo, to jsem udělala několikrát a už to přestalo zabírat.

Po týdnu mi Mirek to světlo skutečně opravil, dost se s tím potrápil, prý bylo něco v drátech, nějaké kontakty a on to dlouho hledal. Když jsem mu pak děkovala s tím, že mu to nemám jak zaplatit, tak se na mě podíval, chvilku si mě prohlížel a řekl: „Máš, Lenko, ale to po tobě nemůžu chtít.“

Vím, co myslel a dost mě to překvapilo, chtěl by se se mnou vyspat. On ani ne čtyřicetiletý pohledný chlap se mnou starou ne zrovna štíhlou ženskou. Svým způsobem ho chápu, ta jeho je prý studený čumák a skoro mu nedává. Každopádně světlo v předsíni mám konečně spravené, už se nemusím bát, že se tam potmě o něco přerazím a spadnu na ta svoje záda.

Cože? Říkáte, že jsem tu opravu měla chtít po majitelce? Hahaha, nenechte se vysmát, tohle jsem zkoušela už dávno a ona se vykroutila, že takovými drobnými blbostmi se přece nebude zabývat. Prý můžu být ráda, že mě tu nechává bydlet, od nového nájemníka by mohla chtít víc. Vlastně ani nevím, jestli má pravdu nebo si přede mnou jen tahá triko.

***

Asi měsíc po tom světle se mi stalo něco s počítačem. Mám takový pěkně malý, sice už dost starý, doteďka mi sloužil, ale najednou se zaseknul a konec. Běžela jsem s tím někam do servisu, tam mi akorát řekli, abych ho vyhodila a koupila si nový. Vykládali cosi o windows, operační paměti, procesoru a já nevím co ještě, vůbec jsem jim nerozuměla. Takže nic. Dokonce jsem zkoušela poprosit i syna, jestli by mi neporadil, ten se hned vymlouval, že to má přes celou republiku daleko a že se v tom taky nevyzná, prostě se na mě vykašlal. Takže taky nic. A přitom víte, jak to dneska je, bez počítače se už pomalu ani neobjednáte k doktorovi, teda pokud nemáte pořádný mobil, což já nemám.

„Takže co? Mirek? No, asi mi nic jiného nezbyde. Ale za jakou cenu? Dám to? Musím!“ Řešila jsem dilema, co teď dál.

„Mirku, já dobře vím, co bys po mně chtěl, a když mi pomůžeš s počítačem, tak ti to dám.“ Víte, kolik přemáhání mě stála tahle věta, než jsem se dokopala ji Mirkovi říct? A víte, jak jsem se přitom cítila? Jako nějaká děvka, klidně vám to řeknu na plnou hubu... pardon.

Jo, Mirek mi pomohl. Najednou měl čas, počítačům on rozumí, je to jeho profese. Do druhého dne mi s tím něco udělal, prý tomu vyměnil vnitřek a už mi ta mašina zase šlape jako hodinky. Jenomže pak došlo na „placení,“ odehrálo se to u mě doma v mojí posteli a já se přitom strašně styděla. Mirek to asi čekal, tak na mě nespěchal, byl vnímavý, citlivý a snažil se být ke mně hodně něžný.

Pak jsme si trochu povídali, on dobře věděl, v jaké jsem situaci, dokonce se zeptal, jestli mi tenhle způsob sousedské výpomoci nevadí a jestli by mi nevadil ani do budoucnosti. Prozradil mi to, co už jsem dávno tušila, že mu ta jeho nedává, že na to není a nebaví jí to. A že on nechce chodit do bordelu a ani si najít klasickou milenku. Prý se mu dokonce líbím, což při tom věkovém rozdílu a své postavě sice nechápu, ale chlapi jsou zvláštní a asi ho opravdu musím přitahovat, protože jinak by to takhle nechtěl.

***

Takže asi tak. Nějak jsme si na to s Mirkem zvykli, on pro mě pokaždé něco udělá a já se s ním zato vyspím. Anebo on mi s něčím pomůže jen tak bez sexu, když na to třeba zrovna není čas nebo si to spolu rozdáme bez jeho protislužby, když je vhodná příležitost. Obchodník by to asi nazval oboustranně otevřeným úvěrovým účtem.

Jo, zvykla jsem si a přiznávám, že se mi to s Mirkem vlasině i líbí, on je šikovný a v posteli nekouká jen na sebe. Nechápu tu jeho, že to s ním nechce dělat. Už se před ním dávno nestydím, ale občas to na mě v hlavě vyskočí a to si pak zase připadám, že jsem vlastně děvka. Anebo, a to je snad ještě horší, mě napadne, že bych vlastně chtěla Mirka napořád, vždyť on je v jádru tak spolehlivý a férový. To si pak rychle dám studenou sprchu: „Ty? Stará bába s nemocnými zády, která to nikdy nedokázala nikam dosáhnout, bys chtěla rozbít Mirkovi rodinu? Zapomeň!“

Tak teda rychle zapomenu a radši hledám pozitiva. Mirek tímhle naším zvláštním obchodem získal ženskou, se kterou může spát a já chlapa, který mi pomůže s věcmi, které sama nedokážu a peníze na ně nemám. Navíc jako bonus si přitom pokaždé hezky popovídáme u kafe, prý ho dělám moc dobré.

Nikdy dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou takhle skončím. Nejsem šťastná, ani nešťastná, prostě se snažím brát život, jak se dá. Jestli mě a vlastně i Mirka odsoudíte nebo jestli nás dokážete pochopit, to už musím nechat na vás.