Sex ve třech?

„Honzo, měl jsi někdy dvě ženy v posteli najednou?“ Maruška ráda provokuje a musím přiznat, že mě skoro pokaždé přivede do rozpaků. Ale tentokrát jsem kupodivu dostal nápad, jak tenhle servis odpálit zpátky na její stranu.  

Byl jeden z prvních teplých dní letošního jara, seděli jsme na zahrádce před cukrárnou a vychutnávali kávu s větrníkem. Koutkem oka jsem kousek od nás zaregistroval tvora, který mě inspiroval k odpovědi: „Jasně Maruško, naposledy včera. A představ si, že u toho byl navíc ještě i jeden chlap.“

„Cože, Honzo, ty vážně... A proboha, Soně to nevadí?“ Nechala se Maruška vyvést z míry a já byl rád, protože něco takového se mi povede jen zcela výjimečně.

„Představ si, že nevadí, Maruško, naopak se to líbilo nám všem,“ napínal jsem ji ještě pár vteřin, ale pak jsem vše uvedl na pravou míru: „Stačilo, abychom si jen tak na moment sedli na postel a hned se k nám přihrnul náš kocour i se svou ségrou, takže jsme si to kočičí mazlení a předení užívali pěkně ve čtyřech. Ale, Maruško, proč se mě na to vlastně ptáš?“ Dodal jsem zvědavě, „neříkej mi, že po tobě Franta chce, abyste přibrali...“

„To víš, že nechce,“ skočila mi Maruška do řeči, „vždyť ho přece znáš. A i kdyby náhodou chtěl, nikdy bych na to nepřistoupila, protože jsem slušně vychovaná ženská, jestli to teda nevíš. Ale ten fórek s kočkama ti nezapomenu, těš se, máš to u mě schovaný jak v trezoru.“ Maruška se teď nahlas rozesmála, ale pak zvážněla a objasnila mi pravý důvod své úvodní otázky:

„Honzo, nejde o mě a Frantu, ale o Jarku a jejího přítele Leoše. S touhle holčinou se vídám jen párkrát za rok a vždycky se před jejími řečmi červenám až na prstech u nohou. Jsou spolu už několik let, ale ona si mi pokaždé stěžuje, jak jí ten kluk nedokáže pořádně uspokojit v posteli. Prý používají kdejaké praktiky a pomůcky, když to přede mnou jmenuje, tak většinou ani netuším, co má vlastně na mysli. No a posledně mi prozradila, že jí Leoš navrhnul přizvat nějakou druhou ženskou, aby si to jako rozdali ve švédské trojce. Jarka se mě ptala, co si o tom myslím, že vlastně neví, jestli to Leoš nechce spíš kvůli sobě, váhá, na jedné straně ji to láká, ale zároveň to v ní vzbuzuje pocity žárlivosti. V tomhle jsem jí teda fakt nedokázala poradit, řekla jsem jen, že mi to připadá celý ujetý, ale ona mě jen odmávla s tím, že jsem staromódní mondéna z předminulého století, a u toho jsme taky skončily. A ty na mě tak nekoukej, už tak je pro mě dost těžký o tom před tebou mluvit.“

Tak tohle mi Maruška prozradila tehdy na jaře o Jarce a Leošovi, a dodala, že je zvědavá, jak to celé dopadne a co jí ta holka bude vykládat, až se s ní uvidí příště.

„A řekneš mi to pak, Maruško?“ Zeptal jsem se s pokusem o co nejnevinnější výraz.

„Nóóó,“ protáhla Maruška, „ještě si to móóć rozmyslím.“

A měl jsem to. S tím jsme se tehdy rozloučili a mně bylo jasné, že z žen jako je Maruška si není radno utahovat.

***

Rozuzlení celého příběhu Jarky, Leoše a jedné další osoby jsem se dočkal před pár dny a kde jinde, než u kafe se zákuskem, na které jsme se s Maruškou stavili cestou z práce.

„Honzo, tak už vím, jak to s nimi dopadlo a abych se ti přiznala, nadšená z toho nejsem,“ pravila Maruška hned v úvodu našeho setkání. Tentokrát jsme byli pochopitelně uvnitř, protože venku poletoval sníh a Maruška seděla trochu šikmo pod jedním z bodových svítidel. V paprscích onoho světelného zdroje sice vypadla v plné své barokní zralé kráse velice elegantně a přitažlivé, ale v očích měla zlověstný pohled.

„Stalo se něco, Maruško, naštvala tě Jarka?“ Zkusil jsem to starostlivě.

„Stalo i nestalo, naštvala i nenaštvala,“ odpověděla Maruška ve stylu Královny Koloběžky. Pak zřejmě zapomněla na prohřešek, kterého jsem se vůči ní tehdy na jaře dopustil, a povyprávěla mi, jak to s tou jejich švédskou trojkou nakonec dopadlo.

„Když jsem se teď před týdnem s Jarkou zase setkala, zářila, jako když proti tobě jede potmě auto a zapomene si přepnout dálková světla na tlumená. Napřed mi podrobně a do všech detailů začala vykládat, co všechno dělali v posteli poté, co přistoupila na Leošovu nabídku ohledně přibrání druhé ženy. Já se zas styděla pomalu jak panna před deflorací, ale to je vedlejší. Zezačátku to prý vypadalo, že se z toho vyklube polyamorní vztah, aspoň tak Jarka pojmenovala soužití na hromádce ve třech a nezapomněla mi zdůraznit, jak je to dneska správné a moderní. Po celkem krátkém čase však, a teď budu citovat její slova: ‚konečně prohlédla, našla v sobě sama sebe a udělala coming out,‘ to víš, že jsem si musela najít na netu, co to vlastně znamená. No, nakonec mi prozradila, jak se zamilovala do té druhé ženské, jak si s ní v posteli vystačí, konečně, a zase ji citutju: ‚poznala sílu plného sexuálního uspokojení,‘ a jak je teďka šťastná. Když jsem se jí zeptala, co Leoš, se kterým tak dlouho chodila, tvrdila, jak ho má ráda a jak je na něj zvyklá, tak mě jen odmávla, že se s ním rozešla a vlastně ani neví, co s ním je.“

Seděl jsem naproti Marušce v prťavém cukrárenském křesílku, zapomněl, že mám před sebou zbytek voňavé kávy s posledním soustem sladkého větrníku a jen konsternovaně poslouchal její povídání, které ona uzavřela slovy: „Honzo, já bych hrozně nerada, aby sis o mně myslel, že jsem nějaká homofobní ježibaba, ale tohle na mě bylo moc. Já toho Leoše sice neznám a možná si za to svým způsobem může i sám, ale jak mi Jarka dřív tvrdívala, že by ji pomalu nosil na rukou, tak tohle si od ní podle mýho fakt nezasloužil. Nebo si myslíš, že jsem naivní, staromódní, upjatá a že nerozumím dnešní době, když je pro mě přirozenější běžná rodina, taková, jakou máš ty, já nebo spousta obyčejných lidí? Honzo, vždyť já nechci nikomu šlapat po štěstí, ať si každej spí, s kým chce, mně jen vadí, jak ty dvě toho Leoše vyšachovaly.“

„Maruško,“ odpověděl jsem zamyšleně, „jestli ty jsi staromódní, upjatá a naivní, tak tě teď a tady na tomhle místě slavnostně žádám o přijetí do klubu. Dnešní doba je divná, v rámci korektnosti zanikají klasické stereotypy... Ne promiň, na filozofickou přednášku fakt nemám, ale asi se oba budeme muset smířit s tím, že patříme mezi plemeno dinosaurů. Jestli chceš, pojď, dáme si na oslavu této smutné skutečnosti čokoládového indiánka.“ Poslední větu jsem pronesl s takovou vážností, s jakou se v pohádkách vyhlašuje zpráva, že království bylo prokleto zlým černokněžníkem.

Konečně se Maruška opatrně a jakoby nesměle usmála očima. Poté se její úsměv přenesl na celý obličej, aby nakonec přešel ve smích, připomínající malebný zvuk blížících se rolniček. Pak se ta vzácná žena opanovala a pronesla: „Čokoládového indiánka se ti zachtělo, panáčku? No tak dobrá, snad nás kvůli tomu nezavřou za kanibalizmus s rasistickým podtextem.“