Šetřílek

Kluk s touto přezdívkou byl můj dávný spolužák a kamarád, který krom smyslu pro humor a sklonům k provádění tajných chemických pokusů byl člověkem, jenž už v dětství ctil staré úsloví, že by si pro pětník nechal koleno vrtat.

„Honzo, dneska mají naši dlouhou, přijdou pozdě, tak bych chtěl doma vyrobit čertův prášek,“ lákal mě šetřílek jednoho jarního odpoledne kdysi v osmé třídě základní školy. Já kývnul s rozzářenýma očima nedospělého jedince, který si chce všechno vyzkoušet, jen aby byla sranda a dobrodrůžo. Doma jsem se vymluvil, že jdu s klukama čutat do meruny (zahrát si fotbal), slíbil, že přijdu v šest, úkoly si udělám potom a vyrazil.

„Milane, kdes to všechno sebral?“ Zeptal jsem se šetřílka, když doma vytáhnul z tajné skrýše středně velkou dobře vybavenou chemickou laboratoř.

„Ále, v chemodroze měli výprodej, tak jsem to pořídil za pár korun,“ mávl šetřílek nedbale rukou a dal se do práce. Napřed vytáhnul úplný zbyteček, takovou špetičku čertova prášku od minule, nasypal ji na kovovou podložku, ťuknul do toho kladivem, bliklo to a ozvala se solidní rána. To mi jen chtěl ukázat, co vlastně budeme vyrábět. Pak už to ale byla celkem nuda, tuším, že šlo o kyselinu solnou, třicetiprocentní peroxid vodíku a ještě nějakou sypkou látku, už si nepamatuju, co to bylo. Šetřílek vše smíchal, vzniklou kaši rozetřel na starý plech na pečení koláčů, vystlaný novinami a umístil na záchod až ke stropu na nádržku s vodou.

„Tak teď to bude dva dny schnout, pak to setřepu do lahvičky a budeme to cestou ze školy sypat na tramvajové koleje, bude sranda, uvidíš,“ uzavřel šetřílek své pokusničení a já byl trochu zklamaný. Nicméně poté jsme vyrazili ven a já si nakonec spravil náladu u toho čutání do meruny.

„Tak kde máš čertův prášek, už je hotový?“ Zeptal jsem se šetřílka o pár dní později a zároveň mu nabídnul, že bychom mohli jít odpoledne do kina.

„Nic nemám,“ odvětil šetřílek zasmušile. „Než jsem to stačil sebrat, tak to uschlo, mamka šla včera večer na záchod, jak spláchla, tak se nádržka otřásla a celé to bouchlo. Mamka se vyděsila, vylítla ze záchodu celá zelená, fotřík se naštval, došlápnul si na mě, zabavil mi celou laboratoř a dal mi zaracha. Takže do kina nemůžu, ale stejně bych nešel, je to moc drahé a já šetřím.“ Radši jsem se ho ani nezeptal na co.

***

O pár let později, to už jsme chodili každý na jinou střední školu, a právě absolvovali třeťák, jsme se s šetřílkem vydali na vandr na Šumavu. Dvě celty, ze kterých se v případě potřeby dal postavit maličký stan, tenké spacáky, aby se vešly do toren, ešus a tak dál, a hlavně placatici rumu. Nebylo to na žádné chlastání, abyste si nemysleli, jen na loka po ránu a večer na zahřátí a taky jako desinfekce místo čistění zubů. Akorát doma se ten lok vody po vypucování kusadel vyplivne, kdežto na vandru se ten rum polkne, jinak to vyjde prakticky nastejno.

„Nevadí, Milane, támhle je otevřený krám, koulíš si novou,“ snažil jsem se chlácholit šetřílka, když mu při přerovnávání věcí v torně jeho placatice vyklouzla z ruky, spadla na zem a beznadějně se rozbila.

Ukázal jsem na obchod v jakési zapadlé šumavské vísce a chtěl vykročit jeho směrem, ale šetřílek mě chytil za rameno: „Honzo, promiň. Rum je drahý a já šetřím, dáš mi, když tak trochu od sebe?“ Inu co, kámoš je kámoš, tak jsme se holt krapet rumově uskromnili.

„Měli bychom vyhrabat cestičky okolo stanu nebo nám dovnitř poteče voda,“ prohlásil jsem kdesi u lesa u jedné z Kvild, když se večer stahovala těžká mračna a místo spaní pod širákem nás přiměla postavit stan.

„Jasně, Honzo, mám pořádnou baterku, tak na to aspoň uvidíme,“ prohlásil šetřílek, neb už byla tma a hrdě vytáhl tříbuřtovku (svítilnu na tři monočlánky).

Baterka sice vypadala mazácky, ale nebyla nám k ničemu, neb poblikávala asi půl minuty a pak definitivně zhasla.

„Ale vždyť jsem to doma nabíjel celou noc,“ snažil se šetřílek obhájit žalostný stav svých monočlánků. Vylezlo z něj, že si ve snaze ušetřit za nové baterie postavil amatérskou nabíječku a snažil se oživit i obyčejné baterie, které se normálně nabíjet nedají. Takže se z něj krom mladého chemika vyklubal i mladý elektrikář, ale v tu chvíli nám to bylo houby platné, do stanu nám nateklo při bouřce a my se celý další den sušili.

Houby platné, houby platné, nu, houbami jsme se živili prakticky celý týden. Pěkně jsme si je opékali na oříšku másla na víčku od ešusu a zajídali jsme je kedrem. Tak jsme na vandrech říkali chlebu, vlastně ani nevím proč, ale navzdory všemu to bylo celé strašně fajn.

***

„Honzo, potřebuju odtáhnout tráboše do servisu, pomohl bys mi?“

To už jsme byli zase o pár let starší, šetřílkovi rodiče si koupili nové auto a věnovali svému synovi dosluhujícího starého trabanta na doježdění. Ten s ním a tehdy už i se svou dívkou prodrkotal snad půlku republiky, ale pak si najednou ten vysloužilý bakeliťáček řekl, že už toho má dost, že chce do výslužby a prostě se kousnul. Tedy zadřel. Šetřílek vyžmundral na taťkovi, aby mu na chvilku půjčil svůj nový vůz za účelem odtažení trabanta do servisu.

„Jo, jasně Milane, stav se pro mě a vyrazíme,“ kývnul jsem šetřílkovi na jeho prosbu.

I dorazili jsme na místo, ukázalo se, že do servisu to není daleko, pouhých dvacet kilometrů, počasí nám přálo a vše se zdálo býti zalité sluncem. Tedy až na jednu drobnost, že totiž, jak se záhy ukázalo, šetřílek nebyl šetřílkem sám od sebe, ale zdědil tuto bohulibou vlastnost po rodičích.

„Já sednu do žigula, trabanta zapřáhneme na lano, ty vlez do něj, ale buď, proboha, opatrnej, ať do mě nežďuchneš nebo mě fotřík zabije,“ udělil šetřílek instrukce, a tak se i stalo.

Tak to víte, že jsem si dával setsakra majzla, abych se toho auťáku před sebou ani zlehoučka nedotknul nárazníkem, zvlášť, když stařičký vysloužilý trabant už ani moc nebrzdil. Nicméně brzdil dost na to, aby dokázal přetrhnout zpuchřené lano, na kterém byl uvázaný. Holt šetřílkův taťka nechtěl vydávat zbytečné peníze za nové a tohle toho mělo už hodně za sebou. Ruplo, když já víc přibrzdil, ruplo, i když šetřílek trochu nešetrně pustil spojku nebo přidal plyn. Výsledkem byla jízda ve stylu přískoky vpřed, neustálé navazování a do servisu jsme dojeli na laně asi metr dlouhém a plném uzlů. Pan opravář jen kroutil hlavou, jak jsme to vůbec mohli dát. Nicméně byl to šikula, tráboše oživil a donutil k ještě pěkné řádce kilometrů pod šetřílkovým vedením.

***

Jenomže jak už se to v životě občas stává, pak jsme se ještě párkrát sešli se šetřílkem, s mou Soňou a s tou dívkou, která se mu stala manželkou, ale poté se naše cesty rozdělily a my na sebe ztratili kontakty. Takže vlastně ani nevím, kde šetřílek bydlí, jak se má, a jestli mu za celý život našetřený obol nesežrala inflace, ale jedno vím jistě. Ten můj dávný kamarád má totiž v těchto dnech narozeniny a tuším, že dokonce i kulaté. A tak bych tento článek rád symbolicky věnoval důstojnému spořivému pánovi s monogramem MK.