Semetrika

Paní Julie je sice pěkná semetrika, ale má zlaté srdce, a než si o ní a jejích kočkách povíme víc, pozvu vás na umísťovací výstavu koček z útulků. Uskuteční se příští sobotu 9. listopadu od 10 do 16 hodin ve skleníku botanické zahrady v Praze 2, Na Spuli 16. Pořadatelem výstavy je Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi, kromě dalších útulků se zúčastní i Spolek na ochranu zvířat Dobříšsko, z.s., jehož předsedkyně paní Dana Javůrková mi poskytla fotografie pro tuto pozvánku.

Teď bych vám rád představil několik z chlupatých krasavic a krasavců, kteří tam budou vyhlížet svůj nový dvounohý personál, tedy lidi s velikým kočičím srdcem, jenž se jich ujmou a vezmou si je do svých rodin. Inu, pokochejte se sami.

Roční očkovaný Maxík a jeho sestřička Lili. Obě kočičky jsou, přítulné a milé, pokud by našly společný domov, byly by rády, ale není to podmínkou.

Hravý a kontaktní roční Mikulášek. Je kamarádský, vhodný ke kočičí kamarádce, ale pouze do bytových podmínek.

Dvou a půl letý velký klidný přítulný Míšánek. Ostatních koček se trochu bojí, hledá domov, kde by byl kočičím jedináčkem.

Hravý pětiměsíční Alan. V novém domově bude potřebovat kočičího kamaráda, samotnému by mu bylo doma smutno. Je vhodný do bytových podmínek.

Komunikativní a hravý pětiměsíční Jonáš, který by podobně jako Alan měl rád ve svém novém domově kočičího kamaráda, a též je vhodný do bytových podmínek.

Pětiměsíční Johanka patří svou povahou a kočičí družností do trojlístku předchozích dvou kocourků.

Půlroční ještě trochu opatrný Jakub, který se mezi kočičími kamarády v novém domově určitě brzy otrká.

Na závěr ještě pětiměsíční Tobík z Čísovic, kterému přejelo auto maminku. Teď hledá nový domov nejlépe s některým z kočičích kamarádů.

A teď už konečně slíbený příběh paní Julie:

„Člověče, nemůžete to vzít po straně? Nechala jsem vám tam suché místo, abyste měl kudy projít do kanceláře, ale vy mi musíte ausgerechnet šlapat do čerstvě vytřeného ještě mokrého!“ Obořila se paní Julie na kravaťáka, šéfa firmy, ve které už delší dobu uklízí. Je brzy ráno, kravaťák chodívá obvykle jako první a není to vůbec poprvé, co se s ním takhle slovně střetla.

„Bych vás taky mohl vyhodit, ženská,“ utrousí kravaťák a pomyslí si cosi o semetrice.

„Jó? Tak to udělejte, jen jsem zvědavá, koho si najdete místo mě, vždyť byste tady mohli z těch podlah jíst!“ Odpálí mu Julie. Dělá to celé sama, dochází sem každý den brzy ráno a pozdě odpoledne, je perfektní a zvládá práci nejmíň za dvě. Šéf kravaťák jen pokrčí rameny a zapadne do své kanceláře, Julie dodělá svou práci a pospíchá domů, má tam pacienta.

Večer se vrací, uklízí kanceláře, tu se jmenovkou Jiří Prokeš si nechává nakonec. Má své kouzlo, pan Jiří má po každé straně obrazovky dřevěnou sošku kočky a na zdi obrázky s kočičími motivy, to je něco pro ní. Jenomže Julie stále pospíchá, stav domácího pacienta se přes den nezlepšil a ona je nervózní. Utírá prach, omylem zavadí o malovaný hrnek s kočičím obrázkem, ten letí k zemi a mění se v hromadu střepů. Je jí to líto, zametá po sobě tu spoušť a píše omluvný vzkaz, že panu Jiřímu donese hrnek nový.

Další večer vstupuje paní Julie do Jiřího kanceláře s novým hrnkem, je také s kočkou, snad se mu bude líbit. Už je klidnější, domácí pacient je na tom líp. Ale co to, proboha, je pozdě, ale pan Jiří sedí stále uvnitř. Julie se trochu zastydí a vstupuje.

Slovo dává slovo, pan Jiří přijímá od Julie hrnek s povděkem, za ten rozbitý se nezlobí a oba zapřádají hovor.

„Promiňte, paní, že se tak hloupě ptám. Jak to, že ještě děláte, vždyť vy byste určitě už dávno mohla do důchodu?“

„Nemohla. Už je mi sice přes sedmdesát, ale potřebuju peníze, s důchodem bych nevyšla,“ odpoví Julie a rozhovoří se. „Žiju bez lidí, manžel mi dávno umřel, syn zmizel do světa, nikoho jiného nemám, ale sama nejsem. Žiju pro kočky, mám jich doma několik a za nic na světě bych se jich nevzdala. Jedno vám řeknu, milej pane, už mockrát u životě mě nějaký člověk zradil, ale kočka vám tohle neudělá. Jsou svébytné, možná někomu připadají nevděčné, ale milují vás, to ví jen ten, kdo je zná. Říká se o mně, že jsem semetrika, a taky, že jsem. Musím mít všechno perfektní. Tady u vás ve firmě, doma, všude. Jak mi do toho někdo zasáhne, jsem ostrá, ale je to potřeba. Udržet doma pořádek, nakrmit, obstarat, opečovat tolik koček, to chce svý. Teď zrovna je jeden z mých kocourů nemocný, tak jsem nervózní, ale zaplať pánbůh, dneska už je to lepší. A co vy, máte taky kočku? Jak koukám kolem sebe, asi jó.“

Pan Jiří přitakal, že mají doma starého černého kocoura Mikeše, ti dva si ještě chvilku povídali, pak šli domů. Od té doby nacházela paní Julie v Jiřího kanceláři tu pár konzerv, jindy krabici kapsiček nebo balení granulí se vzkazem, že to je pro její kočky na přilepšenou. A s dodatkem, ať se neopovažuje to odmítnout. Přijímala s povděkem, vždy připojila pás slov díků.

***

„Přišla bída na Kozáky, paní Julie, mám problém,“ uvítal po čase Jiří svou kočkařskou kamarádku k večeru, když si tam na ni zase počkal.

„Co se děje, něco s Mikešem?“

„Ne, vlastně ano. Víte, maminka od mojí manželky měla mrtvici, ochrnula a my si ji bereme domů. To je sice samozřejmé, ale nastal vážný problém, ona má těžkou alergii na kočičí chlupy a my nevíme, co teď s Mikešem. Asi nám nezbyde, než ho dát do útulku. Strašně mě to mrzí.“

Paní Julie se napřed zamračila a chtěla Jiřímu vynadat, že se chce zbavit kočky. Pak jí teprve došel důvod a nakrabatilo čelo ještě víc, tentokrát od přemýšlení. Potom řekla: „Před měsícem jsem přišla o Mínu, bylo jí sedmnáct, dožila a já to obrečela. Jestli by vám to nevadilo, pane Jiří, vašeho Mikeše bych si vzala k sobě místo ní.“

Tak se i stalo. Příhoda se zašlapanou podlahou, rozbitým hrnkem, Mínou, Mikešem a Jiřího tchýní dala vzniknout přátelství dvou nesourodých lidí, uklízečky a úředníka. Jiří občas zajde na návštěvu k Julii do jejího domácího kočičího království. Vezme s sebou ženu i dceru, pozdraví se s Mikešem a ostatními kočkami a přinesou něco na přilepšenou. A Julie? Jakkoli ji spousta lidí zklamalo a ona kvůli tomu dovede být za semetriku, tak s touhle návštěvou jí bývá dobře.

***

Tož tedy milí čtenáři, kočkomilní přátelé, stavte se příští sobotu v botanické. Paní Julii tam sice nejspíš nezastihnete, ale zato tam bude spousta koček a kocourů, které můžete potěšit svou návštěvou, podporou nebo si někoho z nich dokonce odnést domů.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.