Sama to udělám líp, no né?!

„Nešahej na to, dej to sem nebo to úplně pokazíš, radši se do toho pustím sama!“ Nerozumíte? Vy možná ne, ale náš komorník dobře pochopil, co po něm já, vznešená mňaudáma Rozálie Pražáková požaduji.

Když měl připravit pozvánku na umísťovací výsadu útulkových koček na právě uplynulou neděli, tak si drze ba přímo vyzývavě dovolil požádat svoje panstvo, tedy mě a mého bratra Santanu, abychom to udělali místo něj. Však taky dostal co proto, s bráškou jsme ho za trest budili o páté ranní nejen v pracovní dny, ale i o víkendu. Nicméně pozvánku jsme připravili a troufnu si neskromně tvrdit, že se nám povedla líp, než kdyby ji sesmolil on. Ostatně můžete to posoudit sami (zde).

Výstava tedy proběhla, určitě hlavně mojí a Santíkovou zásluhou byla obrovsky úspěšná a nové domovy na ní našlo 32 z 36 koček a kocourů. No jo, fajn, jenomže náš komorník se tam vypravil, cosi nafotil, a když se vrátil domů, pustil se do reportáže. Skočila jsem mu za hlavu, uvelebila se na opěradle křesla a mňouknu vám upřímně, že jsem neměla žaludek na to sledovat, jak mu to nejde. Už tak nevalné fotky upravil tak, že na nich nebylo k poznání, jestli jde o dvounožce nebo o kočku a o doprovodném textu radši pomlčím. Nezbylo mi tedy, než ho od toho vyhodit a pustit se do toho sama.

Ona taková umísťovací výstava má svoje pravidla, to není jen tak halabala hej, počkej. Napřed musí dvounožky útulkářky vypustit svoje kočky do klecí, aby je návštěvníci mohli začít po zásluze obdivovat.

Jenomže představte si, že by někdo šoupnul do klece vás, líbilo by se vám to? No, nelíbilo, však vím a těm kočkám se to taky nelíbí, tak je paní útulkářky musí pěkně chlácholit hlazením.

Teprve poté může dojít k prvním kontaktům, tedy k seznamování a oťukávání koček a jejich potenciálního nového personálu. Někdy si padnou do oka na první dobrou a všechno jde hladce.

Jindy naopak kočka svým šestým smyslem vycítí disharmonii a tvrdě se postaví proti. Pak to může vypadat takhle.

Nu a pak už konečně může dojít k umísťování. Mňouknu vám upřímně, že ať už je náš komorník jakýkoli, jsem mu vděčná za to, že se to vydal nafotit on. Však koukněte na ten rumraj, to bych nedala a ty, Santíku, asi taky ne. Brácha se na mě podíval otráveně a trochu zasyčel, tak to beru jako souhlasnou odpověď.

Takže tady si takové hodně odrostlé kotě dvounožky odnáší též poněkud odrostlé kotě, které se jmenuje Roy. Brala si s ním ještě kamaráda Ropa, ale toho vám ukázat nemůžu, protože ho náš komorník prošvihnul.

Černý kocourek Damiánek a černá kočka dvounohá. Mňoukla bych, že mají dost společného a budou si rozumět.

Sparcle. Divné jméno pro kocourka. Ale já věřím, že si od své usměvavé nastávající služebné vymňouká nějaké jiné.

Tohle je pro změnu Šmoulinka. Tedy abych to upřesnila, ta kočka je Šmoulinka, ta druhá na fotce je paní útulkářka. Komorník referoval, že nová maminka Šmoulinky se prý nechtěla nechat vyfotit, ale čert mu věř.

Na závěr bych to chtěla vzít trochu vážně a zmínit se o důležitosti soužití s kočičím veličenstvem pro dvounožce, kteří už nejsou tak úplně nejmladší. Myslím, že to tady nemusím rozvádět, stačí, abyste se zadívali do jejich tváří. Na prvním obrázku do tváře Dukyho a té paní, která si ho bere do náručí, a na druhém obrázku do tváře tříbarevky Justinky a pána vzadu, který trpělivě čeká, až mu ji paní útulkářka konečně předá do péče.

Tak a teď už mi promiňte, budu končit, nějak mi z toho psaní vyhládlo. Jdu se kouknout, kdepak je komorník, musím ho donutit, aby nám se Santíkem naplnil misky. Proboha, on usnul, no to je nevděk, já se tady za něj smolím s článkem a on, než aby mě obdivoval, tak si klidně vyspává. Jen počkej, však ti to s bráchou spočítáme!

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.