S tebou nebo s tvojí sestrou?

Richard po perném dni konečně usedl do křesla. Místo uvolnění se mu zas vrátila vtíravá myšlenka pocitu viny. Vždyť to byl on, kdo před rokem přemluvil Kristýnu k výletu, ze kterého se už nevrátila.  

Tehdy ji pár dní po jejích narozeninách doslova ukecal, aby si zajela se svými kamarádkami na víkendový výlet na hory. Dříve jezdívala každý rok, ale tentokrát, když bylo jejich Ríšovi sotva pět měsíců, se od malého nechtěla na celé dlouhé tři dny odtrhnout. Nakonec to byl právě on, kdo ji přesvědčil, že se o jejich synka dokáže postarat sám, aby si mohla aspoň na chvilku odpočinout od každodenního kolotoče. Když ji tehdy vyprovázel s Ríšou v kočárku, poznal jí na očích, jak je mu za tu pro něj samozřejmou věc vděčná a jak se na ty dávné kámošky těší. A pak se za pár hodin dozvěděl tu tragickou zprávu o dopravní nehodě...

Teď po roce by bylo Kristýně dvaatřicet. Samozřejmě, že za to ve skutečnosti nemohl, ale kdyby jí to tehdy nenabízel...

„Richarde, jestli už Ríša spí, nechceš zajít nahoru?“ Z úvah ho vytrhlo tiché zaklepání na dveře a ženský hlas. Patřil Zuzaně, Kristýnině sestře, která bydlela společně se svou maminkou a s postiženou dcerou v patře rodinného domku.

Zuzana a její matka mu tehdy nabídly, aby se k nim přestěhoval. Dvě ženy, které, ač samy zapřažené péčí o postižené dítě a stejně jako on nešťastné Kristýninou smrtí, Richardovi nesmírně pomohly. Dokázaly se o jeho Ríšu postarat přes den, takže on mohl dál chodit do práce, aniž by musel pro syna hledat nějaké drahé dětské jesle. Hlavně zpočátku dokázaly poskytnout malému „ženskou ruku,“ kterou umí jen stěží vykouzlit i ten nejpečlivější táta, jenž až doteďka pečoval o potomka společně se svou partnerkou. Však jim tu pomoc Richard nemalou měrou oplácel. Byl to on, kdo je navzdory svému občasnému nesmyslnému bodnutí pocitu viny dokázal v nejtěžších chvílích psychicky podržet. A to navzdory minulosti, v níž to mezi ním a Zuzanou nebylo zrovna jednoduché.

***

„Jasně, rád se stavím.“ Richard vzal elektrickou chůvičku, vstal a pomalým krokem se vydal po schodech nahoru. Cestou vzpomínal. Přišlo mu to už strašně dávno, jakoby v minulém životě. Tehdy si připadal jako král, když se mu podařilo získat srdce hvězdy jejich party mladých lidí. Srdce té nejkrásnější, jíž všechny ostatní dívky záviděly zájem kluků a která si byla svých předností dobře vědomá. Srdce Zuzany, s níž prožil prudký milostný román, který Zuzana ukončila po několika měsících, když se před ní objevil někdo další. Někdo, kdo s ní posléze zplodil dceru, neustál její těžké postižení a zmizel.

Richard byl tehdy pro Zuzanu jedním z mnoha, ona pro něj vším. Když se s ním rozešla, přestal se stýkat s lidmi z party, uzavřel se do sebe a jediný, koho k sobě pustil, byla Zuzanina sestra Kristýna. Citlivá bytost, která svým ženským smyslem přečetla jeho tehdejší sebevražedné úmysly a dokázala ho od nich odvrátit. Zpočátku kamarádstvím, které však postupně krůček po krůčku, jaksi samo od sebe a bez jejich snažení přešlo v hluboký cit. V manželství, v narození Ríši a nakonec v ten nešťastný výlet do hor se dvěma Kristýninými kamarádkami ze zbytku jejich dávné party.

Richard vystoupal do patra a otevřel dveře pokoje. Pohled na Zuzanu, čekající na něj s hrnkem kávy, ho vrátil do reality.

***

„Díky, Zuzi, jsi hodná. Kde máš mámu a dceru?“ Richard se usmál, postavil chůvičku na stůl a srknul si horké vonící kávy. Podala mu ji žena podobně krásná jako kdysi, když s ní krátce chodil. Na pohled byla skoro stejná, jen měla unavené rysy. Ale uvnitř úplně jiná. Z její pýchy se stala pokora, z marnivosti skromnost a z přehlíživosti vstřícnost vůči ostatním. Už skoro rok s ní žil pod jednou střechou a měl dojem, jakoby z ní život svou tíhou sňal všechno špatné a nahradilo to dobrým. Tím dobrým, co mívala v srdci Kristýna. Jeho zesnulá manželka, Zuzanina sestra.

„Máma je s malou na dvoudenní rehabilitaci, asi jsi na to zapomněl. Chtěla jsem jet já, ale máma mě umluvila, že tentokrát pojede ona, prý si mám konečně trochu odpočinout.“

„Umluvila... Konečně trochu odpočinout...“ Zuzana nevědomky vyřkla podobná slova, kterými on sám tehdy přemlouval Kristýnu k jejímu osudnému výletu. Richarda bodlo u srdce. „To přece není možný, nic se nemůže stát, nebuď pověrčivej,“ proběhlo mu hlavou.

Jenomže ono se stalo.

Dlouhý, tichý pohled z očí do očí.

Po mnoha létech první úmyslný dotek s elektrizujícím nábojem.

A potom všechno, co si muž a žena mohou navzájem dát. Richard a Zuzana, tak stejní jako kdysi a zároveň úplně jiní...

Druhý den ráno udělala v šedesát kilometrů vzdáleném rehabilitačním zařízení jedna malá čtyřletá holčička prvních několik krůčků bez cizí pomoci.