Rodinný přítel

Čekala jsem, jestli se David pro tu knížku zastaví. Můj manžel Pepa ji pro něj přinesl, ale musel odejít dřív, než byli domluvení. Uložila jsem ji schválně do nejspodnějšího fochu a nervózně usedla do křesla. Dnes anebo nikdy.

Už dlouho to mezi mnou a Davidem jiskřilo. Šíleně mě přitahoval, vnímala jsem jeho touhu, ale ani jeden z nás zatím nenašel odvahu k prvnímu kroku. Vždyť jsem přece byla šťastně vdaná a on o tom dobře věděl. Konečně jsem zaslechla tlumené bouchnutí dveří protějšího bytu, kroky na chodbě a vzápětí zvonek.

„Davide, pojď dál,“ s bušícím srdcem jsem se snažila o veselý neutrální tón. „Pepa ti tady tu knížku nechal, ale už musel vyrazit s klukem na badminton. Je někde tady dole... Kam jí jen mohl strčit?“ V hlubokém předklonu jsem se ve volných letních šatech pomalu přehrabovala v knihovně, jako bych nemohla najít svazek, který jsem tam před pár minutami sama dala.

Už, už jsem si napůl zklamaně a napůl s úlevou myslela, že se David k ničemu neodhodlá, když vtom jsem za sebou uslyšela pár tichých kroků a ucítila pevný stisk jeho dlaní na bocích, jak si mě chtěl přitisknout do klína. Srdce se mi málem zastavilo, ale ještě jsem se stačila vymanit z jeho sevření. Otočila jsem se k němu, oběma rukama ho vzala za zápěstí a proti své vůli pravila: „Davide, ne, to přece nemůžeme... Já jsem...“ Zmlkla jsem a s pootevřenými ústy mu dychtivě zírala do jeho vážné tváře.

Váhal jen zlomek vteřiny. Pak mě uchopil v pase a vysadil na jídelní stůl, už jsem neměla chuť ani sílu se bránit. Celou svou bytostí jsem hltala jeho milování. David byl prudký a zároveň něžný. Hrnul se jako uragán přes moje vyprahlé pláně, ale zároveň nepospíchal, jakoby četl reakce mého těla. Měla jsem pocit, že se celý vesmír propadl do neznáma a zůstali jsme pouze my dva s naší vášní. Nic podobného jsem se svým Pepou nikdy nezažila. Vždycky jsem toužila, aby se mě manžel takhle divoce zmocnil, ale pokaždé to bylo jen o dlouhém přemlouvání z mojí strany, a pak o kratičkém sobeckém jeho vlastním uspokojení.

„Davide, co jsme to provedli? Tohle se nesmí nikdo dozvědět! Rozumíš, nikdo! Nikdy!“ Šeptala jsem a ještě se celá chvěla.

„Nedozví, Věro, to bych se nechal radši zabít.“ Jemně mě držel za obě ruce a nemohl ode mě odtrhnout oči. Až když jsem mu dala najevo, že už je čas, tak s prstem na ústech tiše odešel.

***

Vytvořili jsme si spolu systém nenápadných signálů. Když našel David ve schránce můj lísteček s úhledně napsaným číslem, věděl, v kolik hodin má za mnou přijít. V daný čas čekal u telefonu a vyrazil teprve poté, co jsem ho krátce třikrát za sebou prozvonila jako potvrzení, že je čistý vzduch. Milovali jsme se tak jednou za týden, za čtrnáct dní, třeba když Pepa vyrazil s klukem ve dvou za sportem. Oběma nám to připadalo čím dál krásnější, ale věděli jsme, že nikdy nesmíme narušit moje manželství.

Jinak jsme se stýkali jako přátelští sousedé na jednom patře. Pozdravení, občas pár slov na chodbě, tu a tam krátký skok na kafe, vánoční a svátková přání. Naposled se Pepa Davidovi pochlubil ve výtahu, že se mu konečně podařilo sehnat tu tehdy novou Fabii a že už se moc těší, jak s ní hned následující víkend vezme kluka na hory. „Věrka nelyžuje, tak chce gruntovat a nás dva poslala samotné. No, aspoň si uděláme chlapskou jízdu,“ dodal na závěr a zmizel doma. David jen v duchu zalitoval, že zrovna tenhle víkend musí za rodiči na venkov, slíbil jim pomoct s malováním chalupy.

***

David pracoval venku u rodičů jak o závod, v neděli po poledni byl hotov, rychle se rozloučil a skočil do auta, aby se domů vrátil co nejdřív. Můj lísteček ve schránce sice nenašel, ale stále doufal, že zaslechnu bouchnutí jeho dveří, že budu ještě sama, že spolu stihneme aspoň pár žhavých okamžiků. Ještě se ani nestačil zout a už jsem byla u něj. Už, už mě chtěl obejmout, strhnout do náručí. Už, už se k mě vrhal, ale zoufalý výraz v mojí tváři ho v poslední chvíli zarazil.

„Proboha, Věro, co se stalo?“ Zeptal se zmateně.

„Davide, nech mě, počkej, máme strašnej průšvih. Prosím tě, pomoz, volali z hor ze špitálu, kluci měli bouračku. Moc mi toho neřekli, mám tam hned přijet,“ zhroutila jsem se na židli a z očí mi vytryskly slzy.

Okamžitě přepnul z roztouženého milence na muže činu, naložil mě do svého auta a vyrazil.

Blikající zářivky proťaly syrovým bílým světlem nedělní podvečerní šero strohých nemocničních chodeb. Modré úbory pobíhajících sester a bílé pláště službu konajících doktorů. V jednom pokoji vyděšený kluk s pár ošetřenými šrámy na obličeji a se zasádrovanou rukou. A v dalším... Tam na ARO... Nepustili nás dovnitř, po chvilce čekání vyšel lékař s vážnou tváří. Nedokázali Pepu zachránit, před pár minutami podlehl mnohočetným vnitřním zraněním.

Pepa přecenil své síly v novém autě, riskoval, chtěl stihnout projet nechráněný přejezd před blížícím se vlakem. Nebo si těch červených světel možná nevšiml, to už se nikdy nikdo nedozví. Nepřipoutaný kluk měl paradoxně štěstí, náraz otevřel dveře a vyhodil ho z auta ven těsně před tím, než lokomotiva sešrotovala celý vůz.

***

Už bychom se Davidem nemuseli před nikým skrývat, ale přesto jsme se nedokázali jeden druhého ani dotknout. Už jsme nebyli tajní milenci, ba ani běžní sousedé, během každodenních kontaktů se z nás postupně stali blízcí přátelé. David mně a mému dvanáctiletému klukovi pomáhal slovy i činy překlenout ztrátu manžela a táty. Pro mě se stal nenahraditelným člověkem, po kterém jsem čím dál, tím častěji zatoužila, ale nedokázala jsem najít odvahu vyjít ze svého smutku. Též David se do mě při každodenních kontaktech toužebně pohledem vpíjel, ale ohleduplnost mu nedovolila překročit pomyslný dříve již tolikrát pokořený práh.

Až po čase uslyšel jednoho pátečního večera můj hlas v telefonu: „Davide, kluk jede zítra se třídou na výlet, zastav se, budu tě čekat s obědem. Přijď přesně v deset, dáme kafe, něco pro tebe mám.“

„Přijdu,“ odpověděl jediným tichým slovem. Poznala jsem, že pochopil.

Ve smluvený čas přešel chodbu, dveře od bytu jsem nechala na malou škvírečku pootevřené. Tiše vstoupil a našel mě v kuchyni, jak jen v průsvitné noční košilce skloněná nad šálky pomalu a beze spěchu otvírám kovovou krabičku s voňavou kávou.

Koutkem oka jsem zaregistrovala jeho stín. V mžiku jsem se myšlenkami vrátila k té dávné knížce, kterou jsem tehdy v knihovně úmyslně nemohla najít. Davidovy ruce mě pevně sevřely jako tenkrát, krabička s kávou letěla na zem...

***

Tohle všechno se stalo před mnoha léty. Dneska už je kluk dospělý a kdesi v dáli žije se svou vlastní rodinou. A já s Davidem? Jemu prokvetly vlasy stříbrem, mně se třpytí zralost v šedých očích. Odpusťte nám náš dávný úlet a buďte k nám diskrétní, prosím. Možná si zrovna teď vychutnáváme lahodnou kávu ve dvou.