Rodina pro mě není jen prázdný pojem

„Promiň, jestli na tebe budu protivná, ale dneska jsem naštvaná,“ pravila Maruška a zprudka dosedla do cukrárenského křesílka, až pod ní zaúpělo. Pak na mě vypálila otázku: „Honzo, říká ti něco mužský vzor a ženský vzor?“

Maruška je milá dáma, křeslo roztomile olemovalo její malebnou zralou plnoštíhlou postavu a mně přišlo líto, že ji někdo urazil. Leč její otázka mě poněkud zmátla, a tak jsem ze sebe vysoukal: „Nu, Maruško, pokud si vzpomínám, tak muž, pán, hrad a stroj jsou vzory pro náš kluččí rod a žena, nůše, píseň a kost pro váš holčičí. Takhle nějak jsme se to učili ve škole, ale ono se to občas mění a já nevím, jestli to dneska už není jinak. A svěříš se mi, co se ti vlastně stalo?“

Mezitím nám servírka položila na stůl kávu s větrníky a Maruška si akorát nesla šálek k ústům. Moje odpověď ji zřejmě pobavila, navzdory své špatné náladě se trochu uchichtla a cukla rukou, až se voňavá tekutina v jejím šálku povážlivě rozvlnila. Pak znova zvážněla: „Ano, máš pravdu, věci se skutečně mění. Jenomže já se tě neptala na mluvnické vzory podstatných jmen, ale na mužské a ženské vzory chování v rodině. Jaký máš na to názor?“

Zamyslel jsem se, až jsem se nevědomky začal prohrabovat ve fousech. O Marušce vím, že mají s Frantou jediného syna, který se dávno odstěhoval za oceán, a když mu nevyšel vztah s dívkou, usadil se kdesi na drsném severu Kanady. Žije tam sám jako poustevník ve srubu mezi medvědy, hojně přispívá organizacím, které pomáhají chudým rodinám s dětmi, ale s Maruškou a s Frantou moc v kontaktu není.

Pak jsem coby zkušený majitel dvou dospělých dcer a páru vnoučat řekl: „Víš, Maruško, nevím jak ty, ale já tyhle vzory považuju za nesmírně důležité. Je mi líto dětí, které vyrůstají v neúplných rodinách, protože...“ Trochu jsem se zakoktal, neb tyhle filozofické řeči mi moc nejdou, „no, zkrátka člověk ty vzory potřebuje, aby je mohl v dětství nasát, a pak předat vlastním potomkům. Pokud jeden z nich chybí... Prostě když se táta nebo máma chová blbě nebo když vůbec není, tak to ten člověk nemá zažité, a pak je pro něj dost obtížné přirozeně fungovat v roli partnera a rodiče. A nezlob se na mě, holka zlatá, že to říkám tak kostrbatě, prostě to tak cítím, snad mi rozumíš.“

Maruška roztála: „Já ti snad dám pusu, Honzo, máme to úplně stejně. A jestli chceš vědět, co mě naštvalo, tak ti to teda povím. Zrovna než jsem sem šla, pohádala jsem se kvůli tomu s kolegyní. Ona je homosexuální a vyprávěla mi, že si chce se svojí partnerkou vzít malého kluka z děcáku. Pak doslova řekla: ‚Už ho máme vyhlídnutýho, ale chce ho taky ňákej chlap se ženskou a ty před náma určitě dostanou přednost. Jestli ho ty mizerové dostanou, tak je budu všechny žalovat. Je to diskriminace, měli by ho dát nám dvoum!‘ Honzo, já proti těmhle lidem nic nemám a je mi jasné, že u dvou ženských nebo chlapů by tomu klukovi bylo asi líp než v děcáku, ale tohle se mi nelíbilo. Tak jsem jí řekla narovinu to o těch vzorech, o tom, že fungující rodina pro mě není jen prázdný pojem a že podle mě je pro dítě rozhodně nejlepší, když může vyrůstat s tátou a s mámou, i když třeba nejsou jeho vlastní.“

Má krásná blonďatá společnice se opět dostala do ráže, udělala kratičkou pauzu, během níž bezděky zkonzumovala zbytek svého větrníku s takovou vervou, jako když naservíruješ kousky syrových jater kočce, která je zvyklá jen na granule. Pak pokračovala: „Načež na mě ta kolegyně vyjela, že jsem vykopávka, která patří do pravěku, že se se mnou o tom nehodlá bavit a že se postará, aby si toho kluka s partnerkou vydupaly. Pak vylítla z naší kanceláře a práskla dveřma, až zařinčely okenní tabulky. Já teda nevím, jaké jsou právní možnosti, v tom se nevyznám. Ale každopádně bych tomu malému klukovi z děcáku přála, aby se dostal tam, kde to pro něj bude nejlepší“

Načež se Maruška vrátila do reality příjemného cukrárenského prostředí, smutně koukla na svůj prázdný talířek a rezignovaně pokrčila rameny. „Na nic se mě neptej, Maruško, chvilku počkej, protože spolu musíme něco oslavit,“ prohlásil jsem suše poté, co mi došlo, že je potřeba Maruščinu špatnou náladu konečně odvát do zapomnění. Bez dalšího vysvětlování jsem se zvedl a skočil si cosi vyřídit k cukrárenskému pultu. Cestou jsem za zády zaslechl Maruščinu udivenou otázku: „Co slavíme, Honzo, doufám, že jsem neprošvihla tvoje narozeniny, jestli se nepletu, tak tě přece přinesl čert?“

„Máš pravdu, zlatovlasá princezno, nic jsi neprošvihla, skutečně mě kdysi přinesl čert,“ odpověděl jsem až po návratu a vtiskl Marušce do ruky malou skleničku karlovarského léčivého třináctého pramene.

„Tak co teda slavíme?“ Teď už byla vážně zvědavá a její oči ze změnily ve dva roztomilé otazníky.

„Maruško,“ napřáhl jsem proti ní ruku se svou sklenkou, „slavnostně si s tebou připíjím na vstup do klubu předvěkých dinosaurů. Zítra zaběhnu do Národního muzea a vyřídím tam potřebné formality, aby nás přijali mezi své exponáty. Zařadí nás do oddělení druhohor do doby, když byla ještě rodina rodinou a nikoho nenapadlo pochybovat o tom, že rodiče by měli být vzorem pro své děti, aby jim předali stereotypy mužského a ženského přístupu k životu.“

„Tos přehnal, Honzo, tos vážně přehnal,“ rozesmála se Maruška teď už žádnými chmurami nerušeným smíchem. „Víš ty vůbec, co by s tebou za tyhle názory udělala ta moje kolegyně a jí podobní? Ti by tě do toho muzea hnali sviňským krokem, ani bys nemusel podávat přihlášku. Ale neboj, já bych se k tobě přidala a jak znám ty naše drahé polovice, tak určitě i s Frantou a se Soňou.“ Při zmínce o Frantovi se Marušce i po mnohaletém manželství rozněžnily oči a ona si zasněným pohledem prohlížela světelné odlesky ve své sklínce.