Rodina je vždycky na prvním místě

Mileně se znovu po létech vynořila v paměti prosba její dcery, se kterou se na ni obrátila krátce před narozením malého. Ještě o několik roků dřív ji dcera nedlouho po svatbě umluvila, aby se odstěhovala do maličké, léta neudržované přízemní garsonky na nevlídné městské periferii. Byl to takový nuzný kutloch na hranici bytu a nebytového prostoru, který rodině zbyl po smrti Mileniných rodičů a který sloužil jako skladiště starých nepotřebných krámů. Milena sice tušila, že to celé vymyslel novopečený zeťák, ale nakonec dceřině opakovanému přemlouvání vyhověla.

V té době Milena materiální věci stejně moc neřešila, byla totiž zamilovaná. Poprvé po dlouhé době od odchodu manžela si konečně našla nového partnera, starého mládence Pepíka, chlapa se šikovnýma rukama a otevřeným srdcem. Dodnes si pamatovala jeho větu, kterou ji definitivně dostal, když se o ni ucházel. Tehdy se ho zeptala, jestli mu nebude vadit, když se spolu nikdy nesestěhují, protože si každodenního vyváření a žehlení pro chlapa už užila v životě dost a dost. On ji odpověděl: „Prosím tě, copak nechápeš, že tě mám úplně normálně rád, ale guláš si dokážu uklohnit sám a svoje smradlavý řemeslnický ponožky vyprat taky?“

Tehdy se dala s Pepou dohromady, jezdili spolu na výlety, chodili za kulturou, jednou přespala ona u něj, podruhé on u ní a Milena si najednou ve svých pětapadesáti začala připadat jako dvacetiletá. Navíc získala s Pepou jeden bonus k nezaplacení, ty smradlavý řemeslnický ponožky totiž oblékal opravdový fachman, který z té mizerné polorozpadlé přízemní garsonky dokázal vykouzlit byteček k pohledání.

Po narození Lukáška a přestěhování zpátky k mladým se však Milenino několikaleté partnerské štěstí postupně vytratilo. „Mami, budeš nám ho hlídat, viď, Filipovi se ve firmě teď moc nedaří a já mu musím pomáhat,“ oznámila jí dcera krátce po šestinedělí s tím, že stejně nemá dost mlíka a dokrmování zvládne babička sama. „Jsi zlatá, že jsi kvůli rodině odešla do předčasného důchodu, mami, my si toho s Filipem moc vážíme a jsme ti vděční.“

„Kvůli rodině, kvůli mladým, kvůli Lukáškovi,“ bylo v té době Milenino zaklínadlo, jímž odmítala schůzky s Pepou. Zvát si ho domů, když byli mladí ve firmě, jí přišlo hloupé, dcera se zeťákem by to neviděli rádi a na těch několika procházkách s kočárkem, na něž si přibrala Pepu, byla celou dobu nervózní a nesvá. Když se domluvila s dcerou a konečně přijala Pepovo pozvání, aby u něj zůstala přes noc, tak to stejně na poslední chvíli krachlo. Dcera jí zarazila prakticky ve dveřích: „Mami, nezlob se, musíš tu zůstat, Filip pořádá večírek pro zákazníky, potřebuje mě tam, promiň, že jsem ti to neřekla dřív. Jo, a prosím tě, půjč mi pět litrů, dneska ti přišel důchod a my se musíme trochu vytáhnout.“

Mileně to bylo vůči Pepovi hloupé, dobře věděla, jak ho svým neustálým odmítáním trápí. Měla ho sice stále ráda, ale rodina pro ni byla na prvním místě, tak než aby mu pořád dokola ubližovala, radši se s ním rozešla. Pepa to stejně už tak nějak dopředu tušil a navenek to přijal celkem věcně. Ale vnitřně se trápil, Milena byla v jeho staromládeneckém životě jediná ženská, kterou měl doopravdy rád. Šel se opít a cestou domů složil slavnostní přísahu, že až zase s nějakou poleze do postele, tak si pro jistotu uklidí srdce do bedny s nářadím. „Teda samozřejmě krom Mileny,“ dodal spěšně na závěr své přísahy, neb byl nenapravitelným optimistou, za všech okolností doufajícím v nemožné.

***

„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“

Mileně se znovu po létech vynořila v paměti prosba její dcery. Té její jediné dcery, která teď sedí s uslzenýma očima na pohovce vedle ní ve zšeřelém obývacím pokoji a obrací k ní svou smutnou tvář: „Maminko, promiň, všechno to bylo moje vina. Zkazila jsem život tobě i sobě. Přes tvoje varování jsem si ho vzala a vůbec mi nedošlo, že nás obě jen sobecky využívá. Jediný, co ho zajímalo, byly peníze. Chtěl mě mít co nejdřív zpátky v tý svý pitomý firmě, aby víc vydělal. Já byla tak blbá, že než abych jako správná máma byla co nejvíc s Lukáškem, tak jsem mu to baštila a ještě jsem z tebe tahala peníze. A on nedokázal nic lepšího, než se mi odvděčit tím, že si začal s tou pitomou namyšlenou husou, kterou vzal do firmy. Víš, co mi řekl, mami? Nechal se slyšet, že prej už nepřijde domů. Milostpán prohlásil, že už do firmy nemusím a abych se prej nebála, že se se mnou finančně vyrovná. To by mě zajímalo z čeho, mizera jeden...“

Dcera se zhroutila Mileně do klína a jen přerývaně vzlykala přes závoj slz: „Maminko, já byla úplně blbá, můžeš mi to vůbec někdy v životě odpustit?“

„Jituško,“ konejšila ji Milena, „Jituško moje nepla...“

Milenina věta zůstala nedokončená, v půli jejího slova se do pokoje vřítil čtyřletý Lukášek a oběma rukama ukazoval kamsi za sebe: „Mamí, babí, pomóóóc, na záchodě je bazén. Medvídek se topí, pojďte sééém!!!“

Milena pohladila svou dceru konejšivě po tváři a vydala se odbíhajícímu Lukáškovi v patách. Doběhla na záchod, kde málem uklouzla v kaluži vody, která přetekla přes zaplněnou a bezpochyby ucpanou mísu.

„Lukášku, cos dělal, prosím tebe?“

„Medvídek mi tam spadnul, když jsem čůral,“ ukazoval klučina zoufale do zaplavené záchodové mísy.

„A proč je tam tolik vody, proboha?“

„Babičko, přece jsi říkala, že po vyčůrání mám spláchnout.“

Milena se už radši na nic neptala. Dcera psychicky na dně, v bytě potopa, teď už ji přišlo jedno, jestli se něco hodí nebo nehodí. Vzala do ruky telefon a vlastně ani nevěděla, jestli volá řemeslníka nebo člověka, který jí byl tak blízký a kterého úplně zbytečně vlastní vinou ztratila.

***

Pepa se vrátil domů, uklízel si nářadí a zadumaně bilancoval vývoj posledních několika hodin:

„Tak za prvé, medvěd je na odpis, to je jasný.“

„Za druhý, chudák mladá, jak mi to Milena všechno vyprávěla, vůbec se jí nedivím, že se stáhla s Lukáškem do ložnice a nechtěla vědět o světě. Ale je to pěkná a sebevědomá ženská, časem se z toho dostane, někoho si najde a bude zase v pohodě.

„A za třetí... Za třetí? Milena sice dělá pořád dobrý kafe a to, co mi naznačovala, se nedalo nepoznat. Jenomže rodina je u ní na prvním místě, v tom se nezmění a já nechci udělat stejnou chybu podruhý. Ledaže... Ledaže bych porušil svoje životní krédo a abych se stal součástí tý její rodiny, tak ji požádal o ruku. No, počkej, počkej, ty kozle starej, tohle si pořádně rozmysli. Klidně můžeš začít tím, že přineseš mladýmu novýho medvěda a pak se uvidí...“