Rodina je pro mě nejdůležitější, vše ostatní musí jít stranou

Po létech se mi vynořila v paměti prosba mojí dcery, se kterou se na mě obrátila krátce před narozením malého Lukáška. Ještě o několik roků dřív mě dcera nedlouho po svatbě umluvila, abych jim uvolnila byt a odstěhovala se do maličké, léta neudržované přízemní garsonky na nevlídné městské periferii. Byl to takový nuzný kutloch na hranici bytu a nebytového prostoru, který zbyl po smrti mých rodičů a který sloužil jako skladiště starých nepotřebných krámů. Sice jsem tušila, že to celé vymyslel novopečený zeťák, ale nakonec jsem dceřině opakovanému přemlouvání vyhověla.

V té době jsem materiální věci stejně moc neřešila, byla jsem totiž zamilovaná. Poprvé po dlouhé době od odchodu manžela jsem si konečně našla nového partnera, starého mládence Pepíka, chlapa se šikovnýma rukama a otevřeným srdcem. Dodnes si pamatuju jeho větu, kterou mě definitivně dostal, když se o mě ucházel. Tehdy jsem se ho zeptala, jestli mu nebude vadit, když se spolu nikdy nesestěhujeme, protože každodenního vyváření a žehlení pro chlapa jsem si už užila v životě dost a dost. On mi odpověděl: „Mileno, prosím tě, copak nechápeš, že tě mám úplně normálně rád, ale guláš si dokážu uklohnit sám a svoje smradlavý řemeslnický ponožky vyprat taky?“

Tehdy jsem se dala s Pepou dohromady, jezdili jsme spolu na výlety, chodili za kulturou, jednou přespala já u něj, podruhé on u mě a já si najednou ve svých víc než pětapadesáti začala připadat jako dvacetiletá. Navíc jsem získala s Pepou jeden bonus k nezaplacení, ty smradlavý řemeslnický ponožky totiž oblékal opravdový fachman, který z mé mizerné polorozpadlé přízemní garsonky dokázal vykouzlit byteček k pohledání.

Po narození Lukáška a přestěhování zpátky k mladým se však moje několikaleté partnerské štěstí postupně vytratilo. „Mami, budeš nám ho hlídat, viď, Filipovi se ve firmě teď moc nedaří a já mu musím pomáhat,“ oznámila mi dcera krátce po šestinedělí s tím, že stejně nemá dost mlíka a dokrmování zvládnu coby babička sama. „Mami, jsi zlatá, že jsi kvůli rodině odešla do předčasného důchodu, my si toho s Filipem moc vážíme a jsme ti vděční.“

„Kvůli rodině, kvůli mladým, kvůli Lukáškovi,“ bylo v té době moje zaklínadlo, jímž jsem odmítala schůzky s Pepou. Zvát si ho domů, když byli mladí ve firmě, mi přišlo hloupé, dcera se zeťákem by to neviděli rádi a na těch několika procházkách s kočárkem, na něž jsem si přibrala Pepu, jsem byla celou dobu nervózní a nesvá. Když jsem se domluvila s dcerou a konečně přijala Pepovo pozvání, abych u něj zůstala přes noc, tak to stejně na poslední chvíli krachlo. Dcera mě zarazila prakticky ve dveřích: „Mami, nezlob se, musíš tu zůstat, Filip pořádá večírek pro zákazníky, potřebuje mě tam, promiň, že jsem ti to neřekla dřív. Jo a prosím tě, půjč mi pět tisíc, dneska ti přišel důchod a my se musíme trochu vytáhnout.“

Bylo mi to vůči Pepovi hloupé, dobře jsem věděla, jak ho svým neustálým odmítáním trápím. Měla jsem ho sice stále ráda, ale rodina pro mě byla na prvním místě, tak než abych mu pořád dokola ubližovala, radši jsem se s ním rozešla. Pepa to stejně už tak nějak dopředu tušil a navenek to přijal celkem věcně. Ale vnitřně se trápil, já byla v jeho staromládeneckém životě jediná ženská, kterou měl doopravdy rád. Šel se opít a cestou domů složil slavnostní přísahu, že až zase s nějakou poleze do postele, tak si pro jistotu uklidí srdce do bedny s nářadím. „Teda samozřejmě krom tebe,“ dodal v duchu na moji adresu na závěr své přísahy, neb byl nenapravitelným optimistou, za všech okolností doufajícím v nemožné.

***

„Mami, viď, že se teď nastěhuješ zpátky k nám? Tu svoji garsonku můžeš pronajmout, až se Lukášek narodí, budeš nám pomáhat a každá koruna navíc přijde vhod. Tak můžeme s tebou počítat, že jo?“

Znovu po dalších létech jsem si ještě jednou vzpomněla na prosbu své dcery. Té jediné dcery, která teď sedí s uslzenýma očima na pohovce vedle mě ve zšeřelém obývacím pokoji a obrací ke mně smutnou tvář: „Maminko, promiň, všechno to byla moje vina. Zkazila jsem život tobě i sobě. Přes tvoje varování jsem si ho vzala a vůbec mi nedošlo, že nás obě jen sobecky využívá. Jediný, co ho zajímalo, byly peníze. Chtěl mě mít co nejdřív zpátky v tý svý pitomý firmě, aby víc vydělal. Já byla tak blbá, že než abych jako správná máma byla co nejvíc s Lukáškem, tak jsem mu to baštila a ještě jsem z tebe tahala peníze. A on nedokázal nic lepšího, než se mi odvděčit tím, že si začal s tou namyšlenou husou, kterou vzal do firmy. Víš, co mi řekl, mami? Nechal se slyšet, že prej už nepřijde domů. Milostpán prohlásil, že už do firmy nemusím a abych se prej nebála, že se se mnou finančně vyrovná. To by mě teda fakt zajímalo z čeho, mizera jeden...“

Dcera se mi zhroutila do klína a jen přerývaně vzlykala přes závoj slz: „Maminko, já byla úplně blbá, zničila jsem ti vztah, můžeš mi to vůbec někdy v životě odpustit?“

„Jituško,“ konejšila jsem ji, „Jituško moje nepla...“

Moje věta zůstala nedokončená, v půli slova se do pokoje vřítil čtyřletý Lukášek a oběma rukama ukazoval kamsi za sebe: „Mamí, babí, pomóóóc, na záchodě je bazén. Medvídek se topí, pojďte sééém!!!“

Pohladila jsem dceru konejšivě po tváři a vydala se odbíhajícímu Lukáškovi v patách. Doběhla jsem na záchod, kde jsem málem uklouzla v kaluži vody, která přetekla přes zaplněnou a bezpochyby ucpanou mísu.

„Lukášku, cos dělal, prosím tebe?“

„Medvídek mi tam spadnul, když jsem čůral,“ ukazoval klučina zoufale do zaplavené záchodové mísy.

„A proč je tam tolik vody, proboha?“

„Babičko, přece jsi říkala, že po vyčůrání mám spláchnout.“

Už jsem se radši na nic neptala. Dcera psychicky na dně, v bytě potopa, teď už mi přišlo jedno, jestli se něco hodí nebo nehodí. Vzala jsem do ruky telefon a vlastně ani nevěděla, jestli volám řemeslníka nebo člověka, který mi byl tak blízký a kterého jsem úplně zbytečně vlastní vinou ranila a ztratila.

***

Pepa se vrátil domů, uklízel si nářadí a zadumaně bilancoval vývoj posledních několika hodin:

„Tak za prvé, medvěd je na odpis, to je jasný.“

„Za druhý, chudák mladá, jak mi to Milena všechno vyprávěla, vůbec se nedivím, že se její dcera stáhla s Lukáškem do ložnice a nechtěla vědět o světě. Ale je to pěkná a sebevědomá ženská, časem se z toho dostane, někoho si najde a bude zase v pohodě.

„A za třetí... Za třetí? Milena sice dělá pořád dobrý kafe a to, co mi naznačovala, se nedalo nepoznat. Jenomže rodina je u ní nejdůležitější, vše ostatní musí jít stranou, v tom se holt nezmění a já nechci udělat stejnou chybu podruhý. Ledaže... Ledaže bych porušil svoje životní krédo a abych se stal součástí tý její rodiny, tak ji požádal o ruku. No, počkej, počkej, ty starej kozle, pomalu, tohle si pořádně rozmysli. Klidně můžeš začít tím, že přineseš mladýmu novýho medvěda a pak se uvidí...“