Řidič autobusu tvrdej chleba má a my cestující tuplem

V naší Kočičí Lhotě otevřeli před časem s velkou slávou ordinaci praktického lékaře. Jsme celkem velká vesnice, a tak páni radní usoudili, že sem s pomocí různých motivací nalákají nějaké doktory.

„Hurá, mám to za rohem, pět minut pěšky od baráku,“ zaradovala jsem se naivně a přeregistrovala se z krajského města, kam jsem musela dojíždět autobusem. Bylo to sice jen dvacet minut a bez přestupu, ale tohle je pro mě starou ovdovělou babku bez auta a bez řidičáku každopádně výhodnější.

Zezačátku to fungovalo, paní doktorka ordinovala vždy v úterý a ve čtvrtek. Byla milá a vstřícná, každého pečlivě vyšetřila, dopodrobna mu vysvětlila, jaký má problém, předepsala potřebné léky a poradila, jak se svou chorobou bojovat, aby se jí člověk co nejrychleji zbavil. Pokud na to náhodou sama nestačila, napsala žádanku na odborné vyšetření a poradila, kam se objednat.

„Ordinace je do konce února zavřená, po tuto dobu je možné zajet za paní doktorkou do Psí Lhoty.“ Hlásala cedule na dveřích beznadějně uzamčeného střediska, když jsem se tam minulé úterý ráno dobelhala s houserem. Tedy aby nedošlo k mejlce, ne s chlapem od husy, ale s bolavými zády, která se toho rána rozhodla, že mě zase po čase oblaží svým trápením.

„Inu dobrá, vezmu si brufen, do zítřka to nějak vydržím, a pak podniknu anabázi,“ rozhodla jsem se po zralé úvaze. Proč anabázi? Protože Psí Lhota je sice městečko větší než ta naše Kočičí, ale přímý autobus tam nejede. Jedna cesta vyjde nejmíň na hodinu a půl s přestupem a čekáním. Jsem ale čupr babka, kvůli hloupejm zádům nebudu volat syna, aby přijel až ze vzdáleného Brna a odvezl mě tam autem. A druhého syna z ještě vzdálenější Plzně už vůbec ne.

„Dobrý den, jednu seniorskou do Psí Lhoty, prosím. Nevíte, jestli stihneme přestup U křížku?“ Jsem slušná ženská, a tak jsem hned druhé ráno hezky nahlas pozdravila pana řidiče notně zpožděného autobusu, přestože byl mnohem mladší než já. Poprosila jsem ho o lístek a o informaci ohledně navazujícího spoje.

„Jak bysem to asi tak mohl stihnout? Nemáte menší? Nezdržujte!“ Místo odpovědi na pozdrav odseknul jen na půl úst, s prskáním mi vrátil na stovku a ještě mi vynadal za zdržování. Holt nevěděl, že mě bolí záda, a tak jsem byla o pár vteřin pomalejší. Stejně se nakonec ukázalo, že nikam nepospíchal, celou cestu se vybavoval po telefonu a jel šnečí rychlostí, jakoby občas nemohl najít plynový pedál.

Před jednou zastávkou se zvedl ze sedačky dědula ještě starší než já, s pomocí hole přešel ke dveřím a zmáčknul tlačítko pro zastavení. Řidič nezareagoval, jen na chvilku přibrzdil, asi aby se podíval, jestli venku nikdo nestojí. Nikoho neviděl, nezastavil a jel dál.

„Člověče, to toho starého pána nenecháte vystoupit?“ Jsem v jádru klidná ženská, ale když se naštvu, umím i slušně zařvat.

„Měl si zazvonit!“ Utrhl se řidič.

„Vždyť on zvonil, jen vy jste to kvůli tomu telefonování neslyšel!“ Netušila jsem, že dovedu ještě víc zvýšit hlas. No, možná jsem to trochu přehnala, řidič se vylekal, pro jistotu zastavil a pána pustil ven. Pak se zas coural dál, přestup U křížku jsem nestihla, musela čekat na další spoj a do Psí Lhoty dorazila až někdy k polednímu.

Paní doktorka byla zlatá. Pozorně vyslechla můj problém, koukla do karty, pokývala hlavou, posunula si brýle, a pak mě vyzvala, aby se postavila. Sáhla mi na záda sem a zase tam, a pak řekla: „Pozor, paní Kučerová, teď to trochu zabolí.“ Jednou rukou mi přitlačila pod lopatku, druhou se mnou škubla, a představte si, já měla po problému. Na závěr mi napsala mast, doporučila, ať jsem opatrná a prudce se neshýbám, a řekla, že pokud se to zase ozve, mám hned přijít.

Měla jsem radost, kterou mi nedokázalo pokazit ani to, že na autobus zpátky jsem musela čekat dvě hodiny a že mě do něj řidič mrzout málem nepustil. Dohadoval se se mnou, že mám zaplatit víc než za cestu tam, ale já, anžto mě můj manžel naučil rozumět tarifům, mu to nechtěla dát. Milostivě mě nechal nastoupit, až když jsem mu ty peníze navíc vtiskla do dlaně s ironickou poznámkou, ať si je vystaví doma ve vitríně. Nechci být zlá, ale podezírala jsem ho, že sám ani pořádně neví, za kolik má vozit lidi. Nu, každopádně domů jsem se vrátila celá utahaná až pozdě odpoledne.

Tak to už je asi tak všechno, jen teď nevím, jak to bude dál. Paní doktorka mi totiž prozradila, že cedule na dveřích naší ordinace v Kočičí Lhotě neplatí, protože ona se k nám ani po konci února a ani později už nevrátí. Seženou naši páni radní někoho jiného? Pokud ano, bude tak dobrý jako tahle ta paní doktorka? Podnikat pokaždé tuhle celodenní anabázi mezi Kočičí a Psí Lhotou se mi fakt nechce a vracet se do ordinace v krajském městě už vůbec ne. Nu, uvidím, ono to nějak dopadne, však já jsem holka optimistická.

Ale jedno vám povím. Víte, proč mě nebožtík manžel tak dobře naučil rozumět jízdním řádům a jejich tarifům? Protože sám celý život řídil autobus. Občas to s cestujícími neměl jednoduché, ale vždy se snažil být vstřícný, a to, co jsem teď zažila se šnekem a mrzoutem, by si nikdy nedovolil. Měl totiž svou profesní hrdost.