Řekni mi své číslo a já ti řeknu, co jsi zač

Jsme otroky čísel, vládnou nám ještě dřív, než se vůbec stačíme narodit a jen stěží se jim dokážeme vzepřít.

„Proboha, už to na mě jde, ale termín mám až za šest týdnů, bude to naše maličké v pořádku?“ Lenička hrubě nedodržela termín porodu, který pan doktor určil její mamince a ani porodní váha zdaleka nedosahovala požadovaných hodnot. Hned na počátku svého života se drze odvážila vzepřít diktátu čísel. Nicméně díky vzorné péči personálu porodnice a poté jejích rodičů se z ní zanedlouho vyklubalo krásné zdravé miminko.

„Jsi chytré děvče, Leničko, ve škole musíš mít jen samé jedničky a vůbec nejlepší by bylo, kdybys byla první ve své třídě.“ Taková byla představa Lenčina tatínka, známého někdejšího šprta a vzorňáka. Lenička se sice zpočátku snažila plnit jeho jedničkové představy, ale s každou další třídou těch výborných ubývalo. Když už pomalu přestávala být Leničkou a začala se stávat Lenkou, hledal tatínek na jejím vysvědčení jedničky marně. Lenka se natolik vzepřela jedničkovému příkazu, že ji málem vyhodili ze střední školy. Pokud bychom měli teď krátce nahlédnout do současnosti, zjistili bychom, že je z ní úspěšná žena vyššího středního věku.

Vraťme se však zpět do Lenčina mládí. „Proč na mě všichni kluci tak divně zírají?“ Ptala se sama sebe ještě dřív, než poznala kouzlo prvních milostných sblížení. „Proč mě ti chlapi chtějí jen kvůli tomu jednomu a nikomu z nich nezáleží na mé povaze, na mé duši?“ Ptala se později, když už měla pár vztahů za sebou. Na vině byla příroda, která obdařila Lenku ňadry o velikosti číslo šest. To, co muži považovali za výhodu, se na čas stalo pro Lenku prokletím. Začala se stydět za své výstavní poprsí a i v největších parnech chodila zahalená. Vzepřít se tomuto číslu ji pomohl až Petr, kterého víc než ňadra uchvátila Lenčina upřímnost, přátelskost a hloubka jejích hnědých očí. Ten Petr, kterého při dalším letmém pohledu do dnešních dnů můžeme vidět, jak s Lenkou hrdě vykračuje životem. A jak plní její občasné přání vzít ji ve velkých vedrech i na takové pláže, na kterých se ukáže úplně všechno.

„Jenom dvanáct stovek? To jsem si mohl myslet. Kdyby ses byla líp učila, mohlas na vysokou a dostala bys skoro dvojku jako Jarka od sousedů.“ Škaredil se na Lenku její otec, když se mu pochlubila svou první výplatní páskou. Lenka mlčela. Věděla, že se s tátou nemůže přít, ten odjakživa nikdy neuzná, že by se mohl mýlit. Ale sama pro sebe byla spokojená. Vždyť právě objevila svého Petra, tak co jí má záležet na diktátu čísel, namalovaných na nějakých bankovkách.

„Lenko,“ vzala si jednoho dne maminka svou téměř třicetiletou dceru stranou, „nechci ti mluvit do života, ale řekni mi, proč jsi mě už dávno neudělala babičkou? Jestli máte s Petrem nějaký problém, mám známou v poradně, ta by vám mohla pomoct.“ Končila osmdesátá léta minulého století a na ženu, která neměla do pětadvaceti první dítě, se hledělo jako na neplodnou nebo přinejmenším nějakou divnou. „Ale mami, prosím tě, prostě jsme si s Petrem chtěli užít trochu svobody a cestování, než se začneme plně věnovat svým potomkům.“ Zdůvodnila Lenka svůj vzdor proti dalšímu zaběhnutému číslu. A pak jen dodala s lišáckým úsměvem: „Ale neboj, však už je na cestě.“

***

Úspěšný vzdor vůči číslům provázel Lenku i celým následujícím životem. Během dalších let vychovala dvě děti a v práci se stala respektovanou týmařkou.

Dnes se však snaží porazit číslo, proti kterému je každá bitva těžká a nad kterým se jen málokdy podaří zvítězit. Lenčin stařičký tatínek, ten starostlivý a na dceru kdysi tolik přísný otec bojuje se zákeřnou chorobou. Lékaři vyřkli ortel v podobě dvou čísel, dvacítky a šestky. Tatínek má dvacetiprocentní šanci, že svou chorobu přemůže a bude žít déle než šest měsíců. Tak držme palce, přátelé, přejme mu hodně síly a štěstí. A Lence, té odvážné bojovnici proti číslům přejme, ať se jí s tatínkem podaří přemoct i tahle čísla nejvážnější.