Radosti a strasti hodinového manžela

„Nedáte si kafíčko?“ „Mohla bych vám něco podržet?“ Neustále mi v přiléhavých a vyzývavě průsvitných domácích šatech něco nabízela rozvedená paní Procházková, zatímco jsem se vrtal v její porouchané automatické pračce.

S těmito typy zákaznic se občas setkávám, zřejmě si myslí, že když jsem ten hodinový manžel, tak bych jim mohl poskytnout i jiné potěšení než třeba zprovoznění beznadějně ucpaného kuchyňského dřezu. Nakonec proč ne, nejsem žádný puritán, stálou partnerku aktuálně nemám, tak není důvod si navzájem nedopřát takovou menší příjemnou prémii navíc. Několikrát jsem to za svou praxi udělal, a když už se to nakrásně nerozvinulo do vztahu, tak jsme si aspoň trochu užili. Navíc paní Procházková nevypadá jako žádný robot, tak se přece nebudu bránit. Ale napřed musím dodělat tu pračku, jak mi velí moje profesní hrdost.

K tomu drobná a možná trochu nudná vsuvka pro neznalé. V posledních létech se objevil na trhu převratný typ robotů, kteří jsou k nerozeznání od skutečných lidí. Díky nejmodernějším materiálům, z nichž jsou vyráběni a pokročilým generacím umělé inteligence, která zajišťuje jejich jednání, se tito roboti stali společníky a partnery mnohých lidí. Dotační a úvěrová politika WU (světové unie, nástupkyně té evropské) umožnila jejích relativní dostupnost, a i když jsou stále celkem drazí, lidé si je pořizují na splátky. Jenomže co si budeme povídat, já jsem staromilec, a pokud by byla paní Procházková z umělé hmoty, tak by z té příjemné prémie navíc nic nebylo.

„Díky za tu pračku, mohl byste pro mě udělat ještě jednu věc?“ Optala se mě paní Procházková poté, co jsem dokončil svou práci. Porozepnula si domácí šaty, maličko si olízla rty a obdařila mě zcela jednoznačným pohledem.

„Jasně, tedy pokud nejste robožena, tak mi bude potěšením,“ zažertoval jsem a pokusil se ji sevřít v náručí.

Nicméně ona zareagovala, jakoby ji zčistajasna bodla vosa, ne-li sršeň. Odskočila, zamračila se, dupla nohou a spustila: „Jakápak robožena, to jste teda přehnal! Uvědomujete si vůbec, že tihle lidé mají stejná práva jako my ostatní a označovat je za nějaké roboty je projevem nesnášenlivosti a hrubého humanoismu? Zřejmě nevíte, že podle regulí WU se o nich musí mluvit jako o lidech s průmyslovými kořeny.“

„Aha, takže paní Procházková je zapálená ochránkyně práv robo… totiž lidí s průmyslovými kořeny,“ pomyslel jsem si zklamaně a pokusil jsem se říct: „Ale vždyť jsou to jen bezduché stoje, které nemají…“

Nicméně ona mi vemlouvavě skočila do řeči: „Vážený pane, jaképak bezduché stroje? Tihle lidé vám jako partneři udělají všechno, oč je požádáte, nikdy neodmlouvají, nikdy vám nebudou nevěrní a jsou neuvěřitelně výkonní. Přitom jsou nenároční, průběžně se dobíjejí přes svoje solární paraplíčko s podpůrnými větrníčky na konci každého drátu a přinejhorším si na chvilku strčí prsty do zásuvky. Sám musíte uznat, že za tohle všechno si trochu toho našeho respektu, úcty a uznání zaslouží, nemyslíte?“

V tu ránu mi už došla trpělivost: „Jasně, paní Procházková, až vás třeba začne dlouhodobě bolet břicho a vy dostanete strach, jestli vám tam neroste něco, co tam nepatří, robopartner vás samozřejmě bude vozit po doktorech. Když si mu řeknete, bude vás i konejšit, že vše bude zas dobré a držet přitom za ruku. Ale uvědomte si, že mu na vás ve skutečnosti nebude vůbec záležet, nebude k vám nic cítit, natož vás mít rád, protože bude na rozdíl od skutečného chlapa jednat zcela bez empatie tak, jak je naprogramovaný.“

„A… Aha… Ale…“

Jenže já se nenechal přerušit: „Jestli se nepletu, milá paní, tak původně jsme si teď chtěli spolu užít trochu nádherně voňavého zakázaného ovoce. S robochlapem byste si samozřejmě užila daleko víc než se mnou, v posteli by vám udělal cokoli, oč byste si mu řekla a stál by mu tak dlouho, než by se mu totálně vybily baterky. Jenomže si nedělejte iluze, ve skutečnosti byste ho nijak nepřitahovala, a jestli to chcete slyšet natvrdo, nepostavil by se mu, protože ho vzrušujete, ale prostě proto, že mu tak velí počítač v té jeho umělé palici. A jestli si myslíte, že by se mu to líbilo, tak na to zapomeňte, on by jen naprosto bez jakýchkoli emocí odváděl svoji práci jako nějaký gigolo.“

„No, to máte možná pravdu, lidé s průmyslovými kořeny asi nemají ty pravé city, ale zato vás nikdy nepodrazí, ani nezradí,“ bránila se paní Procházková teď už o poznání méně jistým hlasem.

„Cože? Nezradí?“ Přisadil jsem si. „Copak vy neznáte nejnovější nařízeni WU zahrnout do naprogramování lidí s prům… totiž robotů striktní ochranu zákonů? A nepřetržité předávání všech informací o klientech do centrály WU a do národních centrál? Zkuste si sednout za volant s takovým partnerem vedle sebe a překročit povolenou rychlost o pár kilometrů. Přes síť, na kterou je pořád napojený, vás okamžitě nabonzuje, i kdybyste s ním předtím prosexovala celou noc. No, řekněte sama, tohle by vám ze skutečných chlapů udělal jen ten nejbezcharakternější mizera. Normální mužský, kterému by na vás opravdu záleželo, by vás neprásknul, ani kdybyste nakrásně vyloupila banku.“

„Vy si opravdu myslíte, že ochrana práv lidí s průmyslovými kořeny, jak ji prosazuje WU, je přehnaná a že se jejich polidšťování záměrně zveličuje?“ Paní Procházková si teď bezmyšlenkovitě cucala nehet malíčku na levé ruce. Tvářila se jako někdo, komu nejenže uletěly včely, ale komu se navíc jeho víra rozsypala jako domeček z karet. Dívala se na mě s pootevřenými ústy a já si nemohl nevšimnout nenápadných a zřejmě mimovolných gest bezradnosti.

„Víte co, paní Procházková, nechme toho, přece tu nejsme proto, abychom se hádali. Já už dnes po vás nic nemám, tak vás zvu na večeři. Slibuju, že večer ve vaší přítomnosti mi bude obrovským potěšením, budu se na vás dívat jako chlap na ženu, která ho přitahuje nejen svým vzhledem, ale i vším ostatním. Nakonec ani té večeře se nebudu muset zbavovat ve stylu starých Římanů, jako to dělají umělí robotičtí partneři na elektřinu, kteří normální jídlo nepotřebují a nedokážou si ho vychutnat.“ Celé jsem to v žertu trochu nadsadil a odlehčil, vlastně ani sám nevím proč. Nejspíš proto, že mi paní Procházková najednou přišla ve své bezradnosti a naivitě strašně sympatická.

Nu, navzdory slibnému začátku mé návštěvy u paní Procház... totiž u Jarmilky jsme se nakonec u té večeře natolik zapovídali, že toho dne na žádné intimity nezbyl čas. Ale asi to tak bylo lepší, protože teď už si opakovaně užíváme jeden druhého nejen fyzicky, ale včetně cituplné blízkosti, která je nám lidem normální, ale které nebude nikdy žádný robot schopný, byť by byl sebedokonalejší.