Radka

„S tím šoférem se okamžitě rozejdeš a najdeš si nějakého chlapce na úrovni, který má vysokou nebo aspoň střední!“ Moje matka byla doma odjakživa generál, poslouchal ji jak tatínek, tak i brácha, jen já s tím měla problém.

Bylo mi něco přes dvacet, jakožto vyučená prodavačka jsem od rána do večera kmitala v místním supermarketu v našem městečku a matce jsem byla doma spíš na obtíž. Ne, že bych se vyhýbala domácím pracím, však jsem jich taky měla naloženo až po krk, ale dělala jsem je po svém. „Radko, šetři přece, per na kratší program s nižší teplotou! Nedrž tu hadici od luxu tak pitomě, spotřebuješ moc elektriky! Dělej ty řízky menší!“ Vytýkala mi matka den co den, a ačkoli jsem byla přesvědčená, že vše vykonávám dobře, neustále mi dávala za vzor sama sebe, případně poslušnou mužskou část naší domácnosti. Ty dva měla tak ochočené, že se mě ani nedokázali zastat, aby si to u ní nerozházeli.

S klukama to bylo pochopitelně ještě horší, radši jsem se je před matkou snažila tajit, ale víte, jak to na malém městě chodí. Pokaždé časem odhalila objekt mého zájmu a vzápětí mi udělala kázání. Jeden prý nebyl z dobré rodiny, druhý měl kérku na zápěstí a třetí? Třetího Mirka nedokázala skousnout už vůbec, protože byl podle jejích slov jen „obyčejnej pitomej šofér“ a navíc bydlel na druhém konci republiky.

Mirek byl fajn. Teda aspoň tehdy jsem si jako beznadějně zamilovaná mladá holka myslela, že je to férovej mužskej. V rámci své profese jezdíval často do našeho městečka, vždy pobyl dva, tři dny a učaroval mi hned na první pohled, když se coby zákazník objevil v krámě, kde jsem prodávala. Byla z toho láska jako trám, Mirek mi záhy nabídnul, abych se odstěhovala k němu do jeho dvougarsonky, že mu jí prozářím svou přítomností a on se tam bude pokaždé strašně rád vracet ze svých cest. Nu a já mu na to kývla.

„Tak si běž a nepočítej s tím, že tě sem vezmu zpátky, i kdybys byla v nejhorším průseru!“ Samozřejmě, že jsem nemohla odejít na tajňačku, aniž bych komukoli cokoli řekla, a když se matka o mých plánech dozvěděla, prostě mě vyhodila. Brácha k tomu jen mlčky přikyvoval, tatínek se vybičoval k jakés takés obraně mé osoby, ale byl matkou rychle umlčen a označen za lumpa a podporovatele zrádkyně rodiny. Tedy jako mě.

***

„Chceš-li být šťasten jeden den, opij se. Chceš-li být šťasten jeden rok, ožeň se. Chceš-li být šťasten celý život, založ si zahradu,“ praví jedno čínské přísloví. Alkohol moc nepiju, zahradu jsem si nemohla založit ani doma v bytě, který patřil matce, natož na balkóně Mirkova bytu, tak jsem prubla tu prostřední možnost a po svatbě dostala jako bonus k tomu jednomu ještě další dva roky štěstí navíc.

Ano, byly to krásné tři roky. Z Mirkova malého bytu jsem vykouzlila hnízdečko lásky, do kterého se těšíval s rozzářenýma očima. Napřed jen na mě samotnou, poté i na Vašíka, který nejprve vyrůstal v mém břiše a pak ho vítával svýma dětskýma očima a prvními pokroky. „Podívej, už začal lézt,“ pochlubila jsem se mu jedenkrát. „Když jsi byl pryč, tak tě sháněl a naučil se říkat táta,“ prozradila jsem mu o něco později. On vzal pokaždé malého do náručí a nevěděl, komu se má věnovat dřív, jestli jemu nebo mně.

„Radunko, promiň, já nemůžu přijet, tady v Budějovicích se zpozdilo vykládání a musím pak rovnou dál. Domů to nestihnu, vrátím se až příští pátek, tak se na mě nezlob, pozdravuj Vašíka a dej mu za mě pusu.“ Na sklonku oněch tří let štěstí se začaly objevovat Mirkovy telefonáty ohledně nemožnosti pravidelných návratů domů. Zezačátku jsem mu věřila, ale když se stávaly častější a častější, přišlo mi to divné a já pojala podezření, že jde o výmluvy a že za tím je něco jiného, v horším případě nějaká jiná žena.

„Radko, nebude ti vadit, když se mnou přijede Kristýna, viď? Já jsem se do ní zamiloval, tak ji vezmu k nám, ale neboj se, hned ji zas odvezu.“ Netušila, jestli je přípustné, aby řidič převážel v kabině svého náklaďáku cizí osobu, ale jedno jsem věděla jistě. Jak mi Mirek zezačátku připadal jako zodpovědnej férovej mužskej, tak teď se z něho vyklubal parchant na entou. Chápu, že se člověk může ve vztahu splést, zvlášť pokud něco nefunguje, případně, že si najde někoho jiného, ale tohle bylo na mě moc. Chlap, který je schopen to své ženě takhle podat není podle mě chlap, ale parchant. Párkrát jsem to jejich hekání za stěnou se slzami v očích a s Vašíkem v náručí nějak vydržela, ale pak jsem udělala to, co by asi provedla každá druhá.

S tatínkem jsem byla po celé ty tři roky v jakémsi kontaktu, nejdřív opatrném, volával mi, když u toho nebyla matka, ptal se, jak se mám, jestli nepotřebuju s něčím pomoct a byl rád, když jsem mu posílala fotky malého. Ke konci tohohle období se to u nás doma rozpadlo, tatínek se na stará kolena konečně pochlapil, dospěl k názoru, že už tu semetriku nebude poslouchat, něco maličkého si pronajal a odstěhoval se. Čímž pádem jsme si už volali častěji a on nás dokonce několikrát navštívil. Tak jsem teď prostě vzala telefon, a jak jsem dřív tátu se svými problémy nechtěla zatěžovat, najednou jsem mu všechno vyklopila a doufala, že mi snad nějak pomůže nebo aspoň poradí.

***

Teď už jsem několik let zase zpátky ve svém rodném městě. Tehdy tatínek nepřemýšlel ani vteřinu a suše prohlásil: „Sbal si věci, jedu pro tebe, jen mě musíš držet, abych tomu tvýmu zmetkovi nerozmlátil hubu.“ Přijel, naložili jsme do jeho starého kombíka, co se dalo, zbytek nechali Mirkovi, ať si s tím udělá, co chce a i s Vašíkem jeli domů. Tedy k tátovi domů, měl to tam maličké, ale nějak jsme se poskládali.

S matkou se nestýkám, učinila jsem vstřícný pokus o smíření, ale narazila jsem. Ona žije s mým bráchou, kterému podstrojuje a on ji ve všem poslouchá. Já však mám macešku. Nikoli květinu, nýbrž tátovu novou partnerku, kterou si našel asi rok po mém návratu a s níž jsme si padly do oka. Je to bezvadná ženská jak pro něj, tak i pro mě s Vašíkem, často si říkám, že kdyby ona byla mou maminkou, mohli jsme žít úplně jinak, mnohem líp. Ale nebydlíme s nimi, dělám, co se dá, mám dvě práce, abych dokázala všechno utáhnout a zajistit Vašíkovi rozumné žití.

Jestli se ptáte na alimenty od Mirka, tak si ani nepřejte vědět, kolik mi dluží. A nejenom mně, dokonce i Kristýně, které taky udělal dítě, a pak se jim to rozpadlo. Prý kvůli tomu i seděl a možná sedí i teď, to nevím, ale ty peníze mi nikdo nedá. Nicméně nestěžuju si, mám tatínka, macešku a hlavně Vašíka, to svoje maličké štěstíčko.