Průšvih v rodině

„Mami, prosím tě, mohla bys mi půjčit tři tisíce, nebo jestli to jde, tak i víc? Filip mi dává málo peněz na domácnost a já prostě nemůžu vyjít. Hlavně mu o tom neříkej, on by se na mě zlobil.“

Moničina prosba mě zarazila, zvlášť když se to nestalo poprvé. Napřed pětistovka, pak dvojka a teď tohle. Přišlo mi to divné. Zeťák je sice trochu pedant, ale jinak je to fajn chlap, maličko napohled nepřístupný, nicméně moji dceru a jejich tří a půlletého Jakoubka miluje, dal by za ně ruku do ohně. A peněz má určitě dost, při své profesi ajťáka vydělává hodně. Mám celkem dobrý odhad na lidi a nevěřím dceři, že by zrovna on škudlil na rodině.

„Víš, mami, vidíš sama, že jak to šlo, tak jsem musela dát Jakoubka do školky, abych si mohla trochu přivydělat a nemusela ti furt říkat o peníze. Ale teď to opravdu potřebuju, budeš tak hodná?“ Zkusila mi Monika zahrát na city a já jako milující matka a babička vyměkla, a půjčila jí tři a půl. Tedy vlastně dala, stejně mi bylo jasné, že mi to nevrátí, vždyť co bych pro ně neudělala.

Tenhle rozhovor se odehrál asi před třemi týdny, ale celá záležitost se táhne už nejmíň tři čtvrtě roku. Ta holka si fakt odpírá, pro sebe si skoro nic nekupuje, chodí prakticky v jedněch hadrech a je hubená jak lunt. Přitom se chová dost divně, když je vidím všechny tři pohromadě, tak mi připadá, jakoby si hrála na šťastnou rodinku. Ale když jsme spolu samy dvě, tak pozoruju, jak je myšlenkami bůhví kde, a přitom furt šmrdlá prstama po mobilu. Stejně tak se chová, když je u toho Pavel, teda její táta a můj manžel. Přijde mi, že to celé nějak divně graduje a já bych byla nešťastná, kdyby s ní nebylo něco v pořádku. Navíc jsem se doslechla, že si nepůjčuje jen od nás, sestra se mi svěřila, že jí též podpořila a moje stará maminka, Jakoubkova prababička také. Bůhví, kdo ještě, o kom nikdo z rodiny neví.

„Moni, ty tvoje věčné prosby o peníze se mi nezdají. Filipa znám, vždyť jsem mu pomáhal, když jste na začátku předělávali barák a nemůžu uvěřit, že by ti dával málo peněz na rodinu. Jestli je to přece jen pravda, nechceš si s ním o tom otevřeně promluvit. Nebo jsi to snad už udělala? Anebo to mám udělat já? Nebo je to všechno úplně jinak a ty nám něco tajíš?“ Vložil se do toho Pavel, když byla Monika před pár dny zase u nás. Přiběhla sama, tvářila se, že bude zase chtít půjčit, ale táta ji ani nepustil ke slovu.

Dcera se po jeho slovech celá rozklepala: „Ne, ne, ne, táto, hlavně mu nic neříkej, proboha! On by mě byl schopný vyhodit z domu!“

„Cože, vyhodit z domu? Co je to za nesmysl? Tak co se vlastně děje, ven s tím! Jsme přece tvoji rodiče a jestli seš v nějakým průšvihu, tak ti pomůžeme. Ale pravdu, musíme vědět, o co jde.“ Jó, jó, Pavel, trpělivý chlap, ale jakmile mu přeteče pohár, tak si nikdy nedělá servítky a snaží se to rozčísnout.

Monika po jeho slovech hodila zpátečku: „Ne, tati, nedělej si starosti, já od vás vlastně žádné další peníze nepotřebuju.“ A pak řekla něco, co asi původně ani říct nechtěla: „Půjčila jsem si šedesát tisíc od (jmenovala jistou společnost) a taky něco od banky, takže jsem v pohodě.“ Přitom ale vůbec v pohodě nebyla, jakmile jí došlo, co nám vlastně prozradila, tek se celá roztřásla a dočista zbledla.

„Moniko, to jsou lichváři,“ zareagoval Pavel na tu společnost, on se v těchhle věcech trochu vyzná. „Copak sis nepřečetla smlouvu a nevšimla, že jim ve finále budeš muset splatit trojnásobek?“ Manžel teď mluvil docela klidně, jak on to umí, když zjistí, že jde do tuhého. „Tak co se děje?“ Vzal ji za ruku a pevně se jí podíval do očí.

„Hraju... Online... Už skoro rok. Všechno jsem zničila,“ špitla dcera a uhnula pohledem. Pak se rozplakala a sesunula se na sedačce do strany.

Vzala jsem jí instinktivně do náručí a dostala hrozný strach. Ne o ty peníze, ale ta holka je na dně, co když se mi teď zabije. Už dlouho jsem tušila, že je něco špatně, ale tohle mě nenapadlo. Pořád jsem doufala, že je to jen dojem přepečlivělé matky, která maluje čerta na zeď. Najednou mi to všechno zapadlo do sebe a před očima se mi vynořila otázka, co bude dál. V tu chvíli jsem se cítila jak paralyzovaná.

Vytrhl mě z toho až Pavel, který začal jednat: „Jitko,“ podíval se na mě, „zavolám tvojí sestře, aby zašla pro Jakuba do školky, už tam párkrát byla a oni jí ho dají. Poprosím ji, aby si ho vzala na chvíli k sobě. Pak zavolám Filipovi, aby sem okamžitě přišel, a celé to probereme ve čtyřech.“ Načež vstal, vzal do ruky telefon a odešel do kuchyně.

Filip dorazil během půl hodiny. Monika jen tiše seděla a ronila slzy sama nad sebou, Pavel mluvil, povykládal Filipovi všechno, co věděl. Filip napřed křičel. Ne na Moniku, ale jakoby na celý svět. Já se modlila za sebe i za svou dceru, aby se k tomu postavil jako chlap. On se chvíli vztekal, pobíhal po našem obýváku, nechápal, proč mu Monika nic neřekla, proč to vůbec dělá, ale pak se uklidnil. Atmosféra byla plná emocí a nebýt Pavla, nevím, jak by to nakonec dopadlo.

Nu, nebudu vás dál zdržovat větami a slovy, která padala, ale nakonec jsme se dohodli. Monika se zapřísáhla, že co nejdřív nastoupí na léčení proti své závislosti. My s Pavlem jsme se s Filipem dohodli, že ty dluhy srovnáme napůl. Filip to sice chtěl zatáhnout celé, ale ta holka je naše dcera, a i když je dospělá, cítíme za ni svůj díl odpovědnosti. Nakonec nám dokázala dát dohromady, kde všude si napůjčovala a vyšla z toho dost vysoká suma, ale peníze jsou jen peníze, nějak to musíme dát. Musím říct, že jsem se aspoň trochu uklidnila, od Pavla jsem to čekala, ale u Filipa jsem si nebyla jistá a po tomhle rozhovoru hodně stoupl v mých očích.

Měla bych být, vlastně jsem ráda, že se to konečně začalo řešit, ale mám strach. Vím, co tyhle závislosti dokážou s člověkem udělat a moc se bojím, aby to moje dcera zvládla. A můj manžel? Ten to nepřizná, ale já mu vidím na očích, že to vnímá stejně.