Prskající ženština v tramvaji

„Dneska se ke mně radši moc nepřibližuj, promiň,“ pravila Maruška podmračeně, když přicházela k našemu stolku v cukrárně, já vyskočil ze židle a chtěl jí na uvítanou obřadně políbit roztomile buclatou ručku.

„Proč, Maruško, co se děje? Někdo tě naštval? Víš co, radši se v klidu pohodlně usaď, povyprávěj mi o tom a já budu zatím tajně obdivovat tvou krásu,“ pokusil jsem se zažertovat.

„To je od vás sice šlechetné, vážený pane, váš obdiv mi bude velkou ctí, ale stejně mi to nebude nic platné,“ přijala Maruška na moment mou hru, a dokonce krátce přešla ne vykání. Pak se občerstvila kávou se zákuskem a spustila.

***

Víš, Honzo, možná ti budu připadat jako zapšklá stará panna, sice vydržím hodně, ale tohle bylo moc i na mě. Přijela jsem sem za tebou tramvají, když jsem nastupovala, byla poloprázdná, usadila jsem se na čtyřsedačku k okýnku, že se jako těch pár stanic budu kochat pohledem ven. Vedle mě seděla akorát nějaká maminka s malým dítětem na klíně a naproti nám bylo volno. Pak ale na další stanici přistoupil dav lidí, bylo jich fakt strašně moc, možná někde něco nejelo a oni museli dlouho čekat. Naproti mně se usadila ženská, která snad byla dvojnásobná než já, a to už je co říct, to ti teda povím. Vedle ní moc místa nezbylo, ale stačil se tam vmáčknout takový stařeček sušinka o holi a ulička vedle naší čtyřsedačky se úplně ucpala dalšími lidmi.

Což o to, na narvané MHD jsem zvyklá, to se stává. Jenomže sotva jsme se rozjeli, tak ta ženská proti mně začala popotahovat nosem a rozkašlala se. Zřejmě viróza jako hrom, já sice chápu, že i s tím člověk musí občas cestovat, ale co ty bys udělal v jejím případě? Zakryl by sis pusu, abys neprskal okolo sebe, že jo? Jenomže to ona ne, jak kašlala, tak se přitom různě otáčela, takže sprchovala nejen mě, ale i tu mladou s děckem, a dokonce zvládla ohodit i toho staříka, co seděl vedle ní. Pak přestala, já už doufala, že budeme mít konečně klid, ale za další zastávkou spustila svou rýmovou bouřku znova, snad v ještě horším vydání.

Na čtyřsedačce nastal zmatek, prchnout nebylo dost dobře kam, protože ulička byla totálně ucpaná nějakými dělníky v montérkách. Maminka se napřed vyplašeně rozhlídla, a když zjistila, že není úniku, otočila si dítě obličejem k sobě a přitiskla na hruď. Starý pán se vytočil do uličky, co to šlo, a jak měl kvůli rozměrům té ženštiny málo místa, byl by snad spadnul, kdyby ho svými těly nejistili ti dělňasové v uličce. No a já? To si nech vyprávět, Honzo.

Napřed jsem úmyslně vynuceně zakašlala a ostentativně si přitom zakryla pusu rukou v naivní představě, že jí to dojde. Jenomže ona nic, pořád si zvesela prskala dál na všechny strany. Tak už mi došla trpělivost a slušně povídám: „Paní, mohla byste být tak laskavá a kašlat třeba do kapesníku, abyste nás tady všechny nenakazila?“

Maminka od děcka mi úkosem věnovala vděčný pohled, stařík mě asi neslyšel, protože měl dost starostí s udržením balancu na sedačce a ta ženská na můj dotaz nezareagovala. Řekla jsem jí teda něco podobného znovu, což konečně upoutalo její pozornost. Chvíli na mě nechápavě koukala, jakože co po ní vlastně chci, pak zakroutila hlavou a vyslovila krátkou větu. Nebylo to česky, spíš nějakým slovanským jazykem, já nepoznala jakým, ale vytušila jsem, že se mi snaží sdělit něco ve smyslu: „Já vám vůbec nerozumím a nechápu, co po mně chcete.“ No, asi byla z míst, kde platí jiná pravidla slušnosti než u nás.

Potom už jsem naštěstí musela vystoupit, prodrala jsem se vší tou houštinou lidských těl, abych mohla přijít sem za tebou za kafe. Takže, Honzo, považuj si toho, co jsem kvůli tobě absolvovala a moc se ke mně nepřibližuj, protože už mám určitě ty její viry v sobě. Jestli to nakonec opravdu chytím, tak to bude tvoje vina, protože jinak bych tou tramvají vůbec nejezdila.

***

Poslední větu už sice Maruška vyslovila s pobaveným úsměvem, ale já se jí chytil: „Přijímám svou vinu na tvém ohrožení, vzácná dámo, ale věz, že se tě nebojím. Jednak chvíle strávené s tebou za nějaké to smrkání rozhodně stojí a zadruhé tak brzo přece ještě nemůžeš být nakažlivá. Nicméně abych to aspoň trochu odčinil, zvu tě teď na sklenku něčeho, co toho bacila určitě spolehlivě vypálí.“

Maruška mou nabídku s úsměvem odmítla s odůvodněním, že ještě bude muset večer autem na nákup, načež jsme se rozloučili a popřáli si pevného zdraví.

Tohle se stalo na začátku minulého týdne a já své cukrárenské společnici za několik dní zatelefonoval se starostlivým dotazem, jestli tu virovou nálož z tramvaje ustála bez úhony. Odpověděla mi doslova: „Deustála jseb to, Hodzo, ale to devadí, já se tak sdaddo dedáb. Za pár ddí budu zas jako rybička a těš se, příště ti da kafi určitě řekdu děco veselejšího.“